Mrzli vrh

I/91POLNÍ BATALION NA MRZLI V LISTOPADU 1915 (překlad z časopisu Böhmerwalďs Söhne im felde – 1924?)

12. listopadu 1915 se polní batalion nacházel v Nové planině v rezervě. V dopoledních hodinách téhož dne nám bylo oznámeno, že večer budeme pochodovat k střídání do pozic na vrch Mrzli. Od ranních hodin navzdory mlze a chladu jemně pršelo. Kolem 5. hodiny odpolední následoval pochod do asi 1,5 hodin vzdáleného postavení, kam vedly přístupové zákopy 70cm hluboké a 50cm široké.I když tyto zákopy neposkytovaly žádnou vydatnou ochranu, bylo pořád lepší být v nich, než pochodovat ve volném terénu, kde se nacházely všelijaké třaskaviny. Velkou nevýhodou byla malá šířka tohoto zákopu. Naproti nám přicházeli z hor sanitáři, kteří snášeli zraněné a mrtvé do údolí, čímž se výstup přirozeně zpomalil. Kromě toho se na některých místech nashromáždila voda a chůzi ztěžovaly trosky prken a zbytky drátěných zátarasů, které ležely všude kolem. Na poloviční cestě k vrcholu bylo ve dvou skalních dírách umístěno úsekové velitelství, kterého jsme také po velké dosáhli a poté stoupali dále. Čím výše jsme stoupali, tím více překážek leželo na cestě. Velmi často jsme v horách byli nuceni překonávat písečná místa, sesutá do jam po vybuchlých minách.

S vynaložením posledních sil jsme dosáhli základnu velitelství a brzy na to jsme byli v postavení, ve kterém jsme se dále posunovali až k bodu, který dosud obsazoval maďarský regiment. Velitelé přebírali různé předměty při stmívání, takže o jejich „správných“ vlastnostech si mohli udělat správný obraz až následujícího rána. Předávka se uskutečnila již v plné tmě, s ohledem na blízkost Italů v Lispeltonu (???) a k tomu ještě v maďarštině. Velitelům nezbývalo nic jiného než říkat „ja“ nebo „igen“. Navzdory pokračujícímu dešti se začalo hned s hloubením zákopů. Nepracovali jsme dlouho, když nás také Italové pozdravili minami, ručními granáty a děly. Nezmateni jsme s krumpáči a lopatami pracovali dále, pozice byla vlastně tvořena jen stěnou z pytlů s pískem, která neposkytovala žádnou velkou ochranu. Náhle došlo v blízké italské pozici k velkému pohybu. Hlídky spěchaly zpět, my jsme odhodili naše nástroje a spěchali k puškám a střílnám. V příštích okamžicích nás Italové zasypali deštěm ručních granátů, které si vyžádaly v našich zákopech řadu obětí. Ale Italové neuspěli. Třikrát se pokusili zaútočit a vždy jsme je odrazili naší palbou a ručními granáty.

Následujícího rána k nám přeběhlo šest Italů a byli odvedeni na velitelství. Mlha se trochu stáhla a my uviděli dvěma důstojníky vedený italský oddíl, útočící na jedno z našich postavení. Mohli by rychle postupovat a překvapit nás, ale ještě rychleji byli zpět a výkřiky jako “sanita“ se nesly kalným ránem, důkaz, že také naše pušky dobře pálily. Už nikdy nepřišli.

Když končil den, poznali jsme těžkou polohu našeho postavení. Italské dělostřelectvo zasypávalo naše zákopy při nejmenším pohybu šrapnely a nezřídka také granáty. Celý den jsme byli schovaní ve skalních dírách a ani v nich jsme nebyli jisti životem, neboť postavení byla vybudována pouze provizorně. Tak například četař Löw když se chystal podat hlášení veliteli, zraněn při vstupu do krku, neboť Italové mohli střílet přímo do dveří velitelského krytu.

Díky celonoční těžké práci, při které teklo mnoho potu a také krve, bylo postavení dále vybudováno tak, že se celá hora stala pevností. Život v postavení se však proto nestal lehčí – čím dále pokračovala naše práce, tím více a stále větším kalibrem dělali Italové z hory peklo. Ale nahoru se nikdy nedostali. To se stalo naší pýchou.