Právě rostou: říjen 2018

Navzdory suchému počasí vyrostla v říjnu řada vzácných a zajímavých druhů hub…

Až do posledního víkendu zůstalo říjnové počasí extrémně suché a nadprůměrně teplé. Přesto srážky z první poloviny září (pak již prakticky nepršelo) stačily řadě druhů na to, aby ještě vytvořily plodnice. Patrně nejzajímavější spektrum druhů se objevilo v borech, zvláště v sušších, oligotrofních. Druhou skupinou hub, které se lokalitách s příznivým mikroklimatem daří, jsou druhy chudých trávníků - voskovky, kyjanky, kyjovečky.

mísenka oranžová (Aleuria aurantia)

trsnatec lupenitý (Grifola frondosa)

rezavec lesknavý (Inonotus radiatus)

Askomycety tentokrát zastupuje jen mísenka oranžová (Aleuria aurantia), která roste s oblibou na nedlouho upravených lesních cestách. Vzácněji se objeví i na jiných stanovištích; letos jsme ji viděli kupříkladu kolem kořenových náběhů pařezů po starých bucích v lesních světlinách. Skromněji jsou tentokrát zastoupeny i lignikolní choroše. Trsnatec lupenitý (Grifola frondosa) roste nejčastěji na dřevu dubů - trsy vytváří na patách starých stromů, z jejich kořenů, případně na pařezech i v jejich okolí. Na snímku zachycený růst na kmeni dubu v téměř třímetrové výšce je proto značně nezvyklý. Rezavec lesknavý (Inonotus radiatus) patří k nejrozšířenějším chorošům rostoucím na olších.

krásnoporka citronová (Albatrellus citrinus)

krásnoporka borová (Albatrellus subrubescens)

krásnoporka hřebenitá (Albatrellus cristatus)

Z mykorhizních chorošů rostlo několik druhů krásnoporek, z nichž uvedené patří k vzácnějším. Krásnoporku citronovou (Albatrellus citrinus) jsme v jižních Čechách našli poprvé. Tento drobnější druh se vyskytuje pod smrky na vápencovém podloží a od podobné krásnoporky borové se liší výraznějším žloutnutím a zcela mírnou (nehořkou) chutí. Krásnoporka borová (Albatrellus subrubescens) preferuje oligotrofní bory. Krásnoporka hřebenitá (Albatrellus cristatus) se vyznačuje hnědavým kloboukem s čížkovým až olivovým přelivem. Objevuje se spíše pod listnáči.

bělozub osmahlý (Bankera fuligineoalba)

lošák šupinatý (Sarcodon squamosus)

lošák sivonohý (Sarcodon glaucopus)

Z lošákovitých převažovaly druhy, které mohou růst pod borovicemi. Vzácný bělozub osmahlý (Bankera fuligineoalba) je z jižních Čech recentně známý jen ze tří lokalit. Vyznačuje se bílými ostny, vůní po Maggi a povrchem klobouku krytým jemnou plstí, která přirůstá k opadu vyhrnovanému plodnicí během růstu. Lošák šupinatý (Sarcodon squamosus) lze najít v oligotrofních borech ale i starých pískovnách. Vzácnější lošák sivonohý (Sarcodon glaucopus), který dává přednost přirozeným stanovištím, se liší hladším povrchem klobouku, šedou až šedavě modrozelenou bází třeně a v průměru menšími plodnicemi.

lošákovec rezavý (Hydnellum ferrugineum)

lošáček číškovitý (Phellodon tomentosus)

lošáček černý (Phellodon niger)

Lošákovec rezavý (Hydnellum ferriguneum) vytváří plodnice nálevkovitého tvaru, které jsou zprvu bělavé (v mládí poseté kapkami červené tekutiny), později rezavějí. Lošáček číškovitý (Phellodon tomentosus) se vyznačuje hromadně rostoucími drobnými číškovitými plodnicemi, které vzájemně srůstají. Zbarvené jsou v různých krémově hnědých až béžových odstínech, mají kruhatou kresbu. Mohou být velmi malé, tenké až blanité a v takovém případě je lze snadno přehlédnout v opadu. Nápadnější lošáček černý (Phellodon niger) tvoří masitější plodnice, které jsou v mládí černomodravé, později se středová část klobouku zbarvuje hnědě. Všechny tři jmenované druhy se krom borů mohou objevit i ve smrčinách.

hřib borový (Boletus pinophilus)

hřib horský (Butyribol. subappendiculatus)

klouzek žlutavý (Suillus flavidus)

Letošní rok přál hřibu borovému (Boletus pinophilus); v jiných letech ho vídáme spíše vzácně. V jižních Čechách je znám z borů, smrčin i bučin. Letos jsme zaznamenali nejvíce nálezů - v souladu s druhovým jménem - pod borovicemi. Objevil se také vzácný hřib horský (Butyriboletus subappendiculatus), pro který je říjnová fruktifikace poměrně netypická - většina nálezů pochází z letního období. Dařilo se také zákonem chráněnému klouzku žlutavému (Suillus flavidus). Roste v podmáčených lesích s borovicí nebo rašelinných borech. Preferuje snad bohatší půdy.

holubinka lesní (Russula silvestris)

holubinka podmračná (Russula parazurea)

holubinka lepkavá (Russula viscida)

Několikrát jsme se setkali s holubinkou lesní (Russula silvestris). Tento druh z příbuzenstva holubinky vrhavky bývá uváděn z různých sušších stanovišť - jak pod jehličnany, tak pod listnáči. Naše letošní nálezy pocházejí výhradně ze sušších oligotrofních borů. Naopak bohatší půdy preferuje holubinka podmračná (Russula parazurea) typická šedomodrými a šedozelenými tóny v kombinaci s matným, jakoby ojíněným povrchem klobouku. Výrazné pevné velké plodnice s lepkavým povrchem, řídkými lupeny a nahnědlým třeněm prozradí vzácnější holubinku lepkavou (Russula viscida).

ryzec lilákový (Lactarius lilacinus)

ryzec strakatý (Lactarius musteus)

ryzec modřínový (Lactarius porninsis)

Na začátku října ještě na vhodných stanovištích rostl ryzec lilákový (Lactarius lilacinus). Daří se mu ve vlhkých na živiny bohatých olšinách, ideálně na vápencovém podloží. Naopak chudé půdy vyžaduje ryzec strakatý (Lactarius musteus), druhy typický pro oligotrofní bory a staré pískovny. Rozšíření ryzce modřínového (Lactarius porninsis) je omezeno výhradní vazbou na modřín v kombinaci s nepříliš kyselým podložím.

pavučinec olšový (Cortinarius alnetorum)

pavučinec masitý (Cortinarius largus)

pavučinec šupinonohý (Cortinarius pholideus)

Pavučinec olšový (Cortinarius alnetorum) roste ve vlhkých až bažinatých porostech olše. Statnější pavučinec masitý (Cortinarius largus) najdete pod duby a buky, oproti podobným druhům postrádá výraznější aroma. Klobouk je zprvu bledě nafialovělý, později přechází do hnědavých odstínů a díky jemně vrostle vláknitému povrchu vykazuje lehký přelévavý lesk. Na vlhčích stanovištích pod břízami se může objevit pavučinec šupinonohý (Cortinarius pholideus) s šupinkatým povrchem třeně (od prstenu k bázi) a jemně šupinkatým povrchem klobouku.

čirůvka obrovská (Tricholoma colossus)

čirůvka límcová (Tricholoma focale)

čirůvka masitá (Tricholoma pessundatum)

Čirůvka obrovská (Tricholoma colossus) patří k našim nejmohutnějším lupenatým houbám. Průměru klobouku přesahujícího 15 centimetrů mohou dosahovat i jiné v borech rostoucí druhy jako čirůvka límcová (Tricholoma focale), čirůvka větší (Tricholoma matsutake) nebo čirůvka masitá (Tricholoma pessundatum), které však postrádají takto zavalitý třeň (může dosahovat průměru 3 centimetry) a které se liší i v dalších znacích. Podobně vzácná čirůvka límcová (Tricholoma focale) dosahuje v průměru menších rozměrů, nese potrhaný (po obvodu střapatý) prsten a alespoň na bázi třeně je rezavě zbarvená. Výrazněji odlišná čirůvka masitá (Tricholoma pessundatum) patří do skupiny druhů s hnědým kloboukem, ze které dorůstá největších rozměrů. Neroste jen v borech, vzácněji se může objevit také pod smrky a jedlemi, což je případ plodnic na snímku.

čirůvka zelánka (Tricholoma equestre)

čirůvka smrdutá (Tricholoma lascivum)

čirůvka mýdlová (Tricholoma saponaceum)

Dříve hojná, nyní vzácná, čirůvka zelánka (Tricholoma equestre) byla dříve široce sbírána a konzumována. V posledních desetiletích se ve Francii objevila řada případů, kdy po její opakované konzumaci došlo k otravě projevující se tzv. rhabdomyolýzou, rozpadem kosterního svalstva. Tři z dvanácti případů, k nimž došlo mezi lety 1992 a 2000, byly smrtelné. Řada houbařů, která se domnívá, že nachází nebo sbírá zelánku, nám do poradny pro houbaře nosí velmi podobnou jedlou čirůvku osikovou (Tricholoma frondosae), která roste pod osikami a jinými listnáči, případně jedovatou a po svítiplynu páchnoucí čirůvku sírožlutou (Tricholoma sulphureum). Čirůvka smrdutá (Tricholoma lascivum) rostoucí pod bukem (někdy i jinými listnáči) je zbarvena bělavě až krémově béžově a vykazuje nepříjemnou nasládle chemickou vůni. Barevně variabilní (bělavá, našedlá, nažloutlá, nazelenalá, načervenalá či hnědavá) čirůvka mýdlová (Tricholoma saponaceum) roste na širokém spektru stanovišť pod podobně širokým spektrem dřevin. Najdeme ji od hrází rybníků přes smrčiny na vápenci až po oligotrofní bory. Často však kolem cest. Prozradí ji (mnohdy velmi pozvolné) červenání na otlacích a aroma po levném mýdle. Oba tyto znaky se nemusí projevit okamžitě, zvlášť v případě zcela čerstvých plodnic nalezených v chladnějším počasí.

šťavnatka Hedrychova (Hygrophorus hedrychii)

šťavnatka žlutolemá (Hygrophorus chrysodon)

šťavnatka dvoubarvá (Hygrophorus persoonii)

K podzimním druhům patří šťavnatky. Jejich fruktifikace ale byla co počtu plodnic i jejich stavu silně poznamenaná suchem. Bělavé plodnice s pleťovým nádechem na temeni klobouku a třeni má šťavnatka Hedrychova (Hygrophorus hedrychii). Roste pod břízami, raději na alkalickém podloží. Šťavnatka žlutolemá (Hygrophorus chrysodon) má bělavé plodnice kryté zlatožlutými šupinkami, obzvlášť po obvodu klobouku, jehož povrch není slizký, ale suchý. V jižních Čechách je vzácnější, roste pod buky a lipami. Vzácná šťavnatka dvoubarvá (Hygrophorus persoonii) trochu připomíná šťavnatku olivově bílou (Hygrophorus olivaceoalbus), ale namísto smrčin ji najdete v teplých dubohabřinách. Nejspíš nemá v oblibě příliš kyselé půdy.

voskovka liškovitá (Hygrocybe cantharellus)

voskovka granátová (Hygrocybe punicea)

voskovka šarlatová (Hygrocybe coccinea)

Na otevřených stanovištích s vyšší vzdušnou vlhkostí (které se v posledních týdnech dostávalo spíše zastíněným partiím) se objevují voskovky. Podobají se šťavnatkám, pravděpodobně ale nejsou mykorhizně vázané na kořeny dřevin. Na rašelinné louce jsme viděli například vzácnou voskovku liškovitou (Hygrocybe cantharellus), oranžovou houbičku se sbíhavými lupeny a suchým, jemně šupinkatým povrchem klobouku. Na sušších stanovištích, především v mechatých trávnících, roste statná voskovka granátová (Hygrocybe punicea) s temně červeným kloboukem, který vybledá dožluta, případně až dobělava. Významným znakem tohoto druhu je suchý a výrazně vláknitý povrch třeně. Častěji se objevuje na lokalitách s půdou obohacenou vápníkem, ale v oblastech se slabším vlivem kyselých dešťů roste i na křemičitém podloží. Jasněji zbarvená a o něco běžnější voskovka šarlatová (Hygrocybe coccinea) tvoří drobnější (na poměry voskovek středně velké) plodnice rostoucí mnohdy v početných houfech.

voskovka kuželovitá (Hygrocybe conica)

voskovka veselá (Gliophorus laetus)

voskovka papouščí (Gliophorus psittacinus)

Patrně komplexem druhů budou plodnice označované jako voskovka kuželovitá (Hygrocybe conica), jejímiž stabilními znaky jsou kuželovitý klobouk, plus mínus vláknitý povrch třeně a černomodrání dužniny na otlacích. Těmto znakům však odpovídají plodnice s nejrůznější ekologií (oligotrofní trávníky, vápencové lomy, vlhké louky, okraje rašelinišť, městské parky, hráze rybníků…) a dorůstající nejrůznějších proporcí. Lze předpokládat že se tento komplex rozpadne na několik druhů. V jižních Čechách velmi vzácná voskovka veselá (Gliophorus laetus) je podobná vybledlým plodnicím voskovky papouščí (Gliophorus psittacinus). Oproti nim se liší gelatinózním ostřím lupenů v kombinaci s nepříjemným nakyslým pachem, který bývá připodobňován ke spálené gumě.

šupinovka tmavošupinná (Pholiota jahnii)

šupinovka nahnědlá (Pholiota pinicola)

šupinovka zlatozávojná (Pholiota cerifera)

Letošní sezóna přála šupinovce tmavošupinné (Pholiota jahnii), která rostla na řadě lokalit. Tento druh se objevuje nejčastěji na lesních cestách a v jejich okolí, kde roste ze zanořeného dřeva. Preferuje snad dřevo smrku a borovice, ale občasně je nalezen i na listnáčích. Vzácnější šupinovka nahnědlá (Pholiota pinicola), jak naznačuje její odborné druhové jméno, si vybírá dřevo borovice. Výhradně na listnáčích, nejčastěji na vrbách, vyrůstají trsy šupinovky zlatozávojné (Pholiota cerifera).

límcovka vrásčitoprstenná (Stropharia rugosoannulata)

helmovka jitřenková (Mycena adonis)

kořenatka Kristinina (Phaeocollybia christinae)

Na člověkem ovlivněných stanovištích můžeme najít rozměrné plodnice lupenaté houby límcovky vrásčitoprstenné (Stropharia rugosoannulata), která se ve druhé polovině dvacátého století pěstovala uměle. Z důvodu nevalných chuťových vlastností její obliba klesla, ale houba zplaněla a v humózních trávnících, v zahradách, na krajích polí nebo v lesoparcích se s ní lze setkat stále. Existuje kultivar se špinavě žlutavým kloboukem a s pastelově vínovým kloboukem. V chudých trávnících lze najít křehké růžové plodničky helmovky jitřenkové (Mycena adonis). Během letošního podzimu jsme však zaznamenali také dva nálezy v rašeliníku. Pěkné kulturní smrčiny, spíš v horách a podhůří, hostí zástupce rodu kořenatka (Phaeocollybia), z nichž vzácná kořenatka Kristinina (Phaeocollybia christinae) voní po marcipánu.

líha (Lyophyllum shimeji)

„musumecie kořínkatá“ (Musumecia vermicularis)

bedla oježená (Echinoderma echinaceum)

Velmi vzácná mykorhizní líha Lyophyllum shimeji je mykorhizně vázaná na různé druhy borovic. Na lokalitách mnohdy doprovází další vzácné druhy oligotrofních borů, například čirůvku větší (Tricholoma matsutake), čirůvku obrovskou (Tricholoma colossus) nebo hrbolatku šedou (Boletopsis grisea). V Japonsku byly věnovány nemalé prostředky na zvládnutí její kultivace (která je z důvodu mykorhizní vazby problematická) a společně s dalšími druhy líh je pěstována a prodávána jako jedlá houba. Lupenatá saprotrofní houba Musumecia vermicularis roste na holé půdě. Přesné ekologické nároky nejsou známé, krom obvykle uváděných listnatých lesů (bučin) se totiž vyskytuje i ve smrčinách, odkud pocházejí plodnice na snímku. V substrátu je houba uchycena pomocí kořínkovitých výrůstků na bázi třeně, tzv. rhizoidů. V opadu na humóznějších půdách se můžeme setkat se vzácnější bedlou oježenou (Echinoderma echinaceum). Ostnité výrůstky nepokrývají pouze povrch klobouku (jako u bedly ostrošupinné), ale za optimálních podmínek také třeň.

strmělka masová (Clitocybe diatreta)

kyjovečka růžkovitá (Clavulinopsis corniculata)

kyjanka křehká (Clavaria fragilis)

U cest v jehličnatých lesích, obvykle na slabší vrstvě substrátu, roste strmělka masová (Clitocybe diatreta). Oproti vyobrazeným plodnicím většinou zbarvení klobouku příliš neodpovídá druhovému jménu; houba má tendenci blednout. Na chudých trávnících se můžeme setkat s několika druhy rodu kyjovečka a kyjanka. Ze žlutých kyjoveček lze podle makroskopických znaků - větvení - určit kyjovečku růžkovitou (Clavulinopsis corniculata); ostatní žluté druhy tvoří nevětvené plodnice. Kyjanka křehká (Clavaria fragilis) vytváří často početné trsy. Podobná kyjanka špičatá (Clavaria falcata) se liší plodnicemi s viditelně rozlišenou plodnou částí a sterilním třeněm.

fotografie: J. Janda, J. Souček (jméno autora zobrazíte najetím kurzoru na snímek)

Související články

• Právě rostou: září 2018 II