JAN LUKAS: 100 LET

Výstava

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a Syndikát novinářů ČR vás zvou na výstavu ke 100. výročí narození fotografa JANA LUKASE.

Výstava je retrospektivou fotografií Jana Lukase, významného fotografa a českobudějovického rodáka.

Jan Lukas byl český fotograf, který se stal legendou české fotografie. Tematická šíře jeho tvorby sahá od krajinářských fotografií přes reportáže až k portrétu. Patří k zakládající generaci českých fotoreportérů.Jan Lukas žil od roku 1966 v New Yorku. Fotografovat začal jako dvanáctiletý. Nejstarší pokusy jsou z Prahy roku 1929. V sedmnácti byl přijat do prestižního Českého klubu fotografů. Jako profesionál fotografoval Edvarda Beneše v tragickém roce 1938, Prahu obsazovanou nacisty, soud s válečnými zločinci v roce 1946, nástup komunistů, život v padesátých letech i Louise Armstronga v Praze 1965. Z Lukasovy rozsáhlé tvorby se zachovala jen část, mnoho negativů vzniklých před rokem 1965, se ztratilo; menší část z nich se v 90. letech našla ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Dochované Lukasovo dílo zahrnuje pětadvacet alb. (Cit. on-line 18.8.2015, dostupné z:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Lukas).

JAN LUKAS: STO LET

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích připomene ve dnech 16. 9. – 18. 10. fotografické dílo českobudějovického rodáka.

U příležitosti výročí 100 let od narození českobudějovického rodáka Jana Lukase pořádá Jihočeské muzeum ve spolupráci se Syndikátem novinářů ČR fotografickou výstavu nazvanou Jan Lukas: Sto let. Výstava se koná od 16. září do 18. října v přednáškovém sále Jihočeského muzea na Senovážném náměstí, vernisáž se koná 15. září v 17 hodin. 

Výstava nabízí necelých pět desítek černobílých snímků z období 1935 – 1984. 

„Jsem moc ráda, že se výstava u příležitosti narozenin mého tatínka koná právě v Českých Budějovicích, kde se tatínek narodil a kde žil až do svých šesti let,“ svěřila se dcera Helena Lukas, která výstavu pomáhá zajišťovat. „Je přitom zajímavé, že do letošního léta zde ještě nikdy v minulosti nevystavoval.“ 

Na organizování výstavy se podílí Jihočeský Syndikát novinářů ČR. „Jan Lukas patří k výjimečným českým fotografům, kteří ovlivňovali čtenáře časopisů desítky let,“ uvedl předseda jihočeského Syndikátu novinářů ČR Petr Vitoň. „Výstavou vzdáváme tomuto českobudějovického rodákovi hold právě v roce, kdy by slavil sto let, ale i v roce, kdy si město připomíná 750 let od založení,“ dodal Petr Vitoň.

Výstava nabízí snímky vzniklé od poloviny 30. let až do 80. let, pocházejí jak z Československa, tak např. z New Yorku nebo Jeruzaléma a Bruselu. Jsou mezi nimi i ty nejznámější, např. dívka před transportem nebo snímek utečenců ze zabraných Sudet.

K výstavě je připraven katalog a následující text, který napsal fotograf a znalec díla Jana Lukase Josef Moucha. Otevřeno je denně mimo pondělí.

Oslnění Jana Lukase

„Dívat se a zachovat to, co mě zajímá, doufaje, že existuje mnoho dalších, které to také zajímá,“ vystihl svůj program dokumentarista Jan Lukas, autor řady knih včetně unikátního Pražského deníku 1938 – 1965. Česká fotografie má vedle Lukase jenom dva autory, kteří podali srovnatelná svědectví. Generační zkušenost takzvaného totálního nasazení zobrazil Zdeněk Tmej v brzy po válce vydané knize Abeceda duševního prázdna, Josef Koudelka pak zachytil pod titulem Invaze 68 okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy. Trojice jmenovaných svazků patří k základnímu fondu české vizuální paměti a zároveň představuje obrazový příspěvek k evropským dějinám.

Lukas začal fotografovat v druhé polovině 20. let jako dvanáctiletý školák. To už žil v Praze, kam se rodina přestěhovala z jižních Čech. Představy o světě získával pomocí biografu a populárních ilustrovaných magazínů. Jako nenasytný divák si tříbil vidění a připravoval se tím na své povolání. Přímo od autora víme, že mu v orientaci pomáhaly reprodukce snímků osobností, určujících soudobý vkus. Učarovali mu zejména André Kertész a Brassaï. Jan Lukas se záhy pokoušel srovnat se svými vzory krok: „Chodil jsem teprve do školy a cestou míjel výklady trafik obložené časopisy s mými fotografiemi na obálkách,“ vzpomínal s odstupem. V roce 1934 sice úspěšně složil maturitu, jenže na kariéru, k níž byl na přání otce školen, neměl ani pomyšlení. Jakožto absolvent obchodní akademie si raději doplnil znalosti o fotografii při roční stáži na grafické škole ve Vídni. Od té doby také publikoval v zahraničním tisku.

       Prvním galerijním vystoupením Jana Lukase se stala účast na zásadní akci dnes již klasické moderny, Mezinárodní výstavě fotografie v pražském Mánesu. Za necelý měsíc ji zjara 1936 navštívilo na deset tisíc diváků. Lukas nejenže hned napoprvé vystavoval s výkvětem domácích mistrů – s Josefem Sudkem, Jaromírem Funkem, Jindřichem Štyrským, Miroslavem Hákem, Františkem Povolným, Eugenem Wiškovským, Otakarem Lenhartem či s budoucím Čechoameričanem Alexandrem Hammidem (uprostřed 30. let ještě Hackenschmiedem)... Zastoupeny byly též hvězdy vpravdě světové – Man Ray, László Moholy-Nagy, John Heartfield, Raoul Hausmann, Alexandr Michailovič Rodčenko a celá plejáda dalších internacionálů. Neméně důležitá byla Lukasova účast na další kolektivní manifestaci, nazvané Sedm v říjnu 1939. Tenkrát, začátkem války, charakterizoval historik umění Pavel Kropáček Lukasovy práce v katalogu Topičova salonu coby technicky bravurní a poetické, rozhodně vzdálené pouhé manýře. Stejně jako v ostatních, zpravidla výtvarných, exponátech shledával v Lukasových záběrech z vlasteneckého cyklu Země a lidé obsah, jenž se podepsal na pojmenování skupiny: „Žijeme dnes, v říjnu 1939, v době, kdy zbývá vlastně jediná nepochybná jistota – víra v člověka.“

Jan Lukas v generačním odhodlání vytrval navzdory totalitnímu režimu. A nerezignoval-li na poslání dokumentaristy, nevzdal se ani realismu. Životní zkušenosti vyjádřoval postřehy čerpanými z veřejného prostoru, z úkazů obyčejného dění.

       Lukasovo pojetí fotografie je rovněž reakcí na meziválečné trendy, tíhnoucí k výtvarnosti. Exil znamenal oživení původních zřídel. Lukas se dokonce shledal s idolem svého dětství, s André Kertészem: „O dvacet let starší než já, ještě běhal po New Yorku s kamerou. Znamenalo to povzbuzení, že mám dvacet let času.“

       Lukasovo uhranutí Novým světem se nikdy nevyčerpalo: „Stačí se toulat po Manhattanu a člověk vidí obrázky, které by mohly patřit Hong-kongu nebo Neapoli, San Juanu nebo Tel Avivu, Kalkatě i Pompejím. Městská silueta se pořád mění, každý den něco nového vyroste a něco známého zmizí.“

       Pracovní metodu „úplného oslnění“, jak ji označil sám fotograf, zúročil souborem významově provázaných snímků The Islanders (1987). Kniha narůstající po prvé exilové dvacetiletí zejména na Manhattanu je protikladem kritického realismu Pražského deníku 1938–1965.

       Co bylo Janem Lukasem vzýváno od prvopočátku a co tedy zůstává společným jmenovatelem jeho díla? Vždy poukazoval k obecnějšímu poznání přes niternost prožitku. Tvrdil, že dobrý fotograf se pozná podle toho, jak často má štěstí. Je to pěkný bonmot. Ve skutečnosti je ovšem nezbytné fotogenii nadbíhat. A jedině pohotová expozice vystihne v neopakovatelných okamžicích nadčasový význam. Míru, v níž si toho byl Jan Lukas vědom, prozradil vyprávěním o chvíli, kdy se s fotografováním loučil: „Fotograf má jít za svým svědectvím jednak přípravou, čili studiem tématu, a pak také překonáváním překážek. Když jsem někdy roku 1989 viděl mladíka, jak leze na lucernu, aby z nadhledu vyfotografoval to, co já mohl zabírat nanejvýš z chodníku, nechal jsem toho.“

Josef Moucha

„V ateliéru klubu v Nekázance, kde jsem se učil portrétovat starodávnými kamerami na skleněné deskové negativy 10 x 15 a 18 x 24 centimetrů, ještě dosluhovaly dekorace po Františku Drtikolovi, zatímco Josef Sudek prohlašoval, že ke každému Rolleiflexu a Leice by se mělo přibalovat demoliční kladívko. To ovšem žertoval! Vynález Rolleiflexu na svitkový film a vznik obrázkových magazínů s velkými náklady nějak souvisejí s mým životem... Ale zrovna tak měla vliv Amerika: tady jsem přešel ze středního formátu na kinofilm.“

Jan Lukas

Klíčová životní data:

Jan Lukas se narodil 10. srpna 1915 v Českých Budějovicích a zemřel 28. srpna 2006 v New Yorku. Jeho nástup představuje výstava Země a lidé (1940), respektive stejnojmenná kniha (1946): živé, bezprostřední záběry a celková dynamika skladby souboru posloužily za model dalším autorům. Formě obrazových alb zůstal fotograf věrný. Publikoval více než 25 samostatných svazků, často určených na export pražským podnikem zahraničního obchodu Artia. Tuto praxi přerušil americký exil, kam se po přechodném italském pobytu uchýlil s manželkou a s oběma dcerami roku 1966. Od poloviny 90. let vystavoval stále častěji ve vlasti i v USA, v Praze znovu vyšla dvě díla 50. let: Das Prager Ghetto (1995) a Praha – domovské město Franze Kafky (2000). Nakladatelství Franze Kafky vydalo také kolekci Amerika nach Kafka (1993), respektive America according to Kafka (1993), zatímco pod značkou TORST se objevily klíčové publikace Pražský deník 1938–1965 (1995) a monografie s názvem Jan Lukas (2003). Nejčerstvější realizací je průřezová publikace chrudimské Galerie Art Jan Lukas Fotografie 1935–1984 (2013). Na zveřejnění zatím čeká titul Pompeii in Manhattan.

Rozhovor s Josefem Mouchou o Janu Lukasovi najdete na

Kontakt na organizátora: Radek Gális, 602649292