Právě rostou: říjen 2014

Sezóna se sice chýlí ke konci, ale přesto lze na vhodných stanovištích najít řadu jedlých i zajímavých druhů…

I když nejsou hřiby pro říjen zrovna typickou skupinou hub, stále lze z „praváků“ najít všech čtyři druhy - hřib smrkový (Boletus edulis), hřib dubový (Boletus reticulatus) i vzácnější hřib borový (Boletus pinophilus) a hřib bronzový (Boletus aereus). Pokud byste je chtěli najít všechny, asi by vás docela bolely nohy, ale pokud se spokojíte s pár hřiby smrkovými, měla by odpolední procházka lesem stačit. S menší úsilím najdete kozáky a křemenáče, které rostou stále. Podobně je to i s hřibem hnědým (Imleria badia), v některých lesích se opět hojněji objevil. Z vzácnějších druhů je možné pod duby najít hřib plavý (Hemileccinum impolitum), ale ten bychom neměli sbírat - ostatně se pro svůj karbolový pach ke kuchyňskému zpracování nehodí.

hřib smrkový (Boletus edulis)	hřib dubový (Boletus reticulatus)	hřib bronzový (Boletus aereus)
kozák březový (Leccinum scabrum)	křemenáč osikový (Leccinum rufum)	hřib plavý (Hemileccinum impolitum)
hřib hnědý (Imleria badia)	hřib plstnatý (Xerocomus subtomentosus)	hřib sametový (Xerocomellus pruinatus)

K tradičním říjnovým houbám patří čirůvky a strmělky. Asi nejsnáze najdete strmělku mlženku (Clitocybe nebularis). Roste v jehličnatých i listnatých lesích, v křovinách, někdy i v parcích nebo zahradách. Všude, kde má dostatek vlhkosti a živin. Vytváří rozměrné bělavě šedé klobouky, takže svojí masitostí láká ke sběru. Leckomu ale nevyhovuje její aroma, které by se dalo popsat jako nasládle-drogeriově-kořenité; navíc není vhodné sbírat větší plodnice, protože je často napadají plísně. Téměř stejně hojná (a na podobných stanovištích rostoucí) je čirůvka fialová (Lepista nuda). Ve starších atlasech bývá uváděna pod názvy jako čirůvka nahá nebo rudočechratka fialová. Je o trochu drobnější než mlženka, ale stále dost masitá. Její aroma je o něco přijatelnější, ale také nesedne každému - voní trochu nakysle, ale může připomínat i pach gumovek. „Fialka“ se vyznačuje fialovými odstíny na klobouku, třeni i lupenech. Právě lupeny bez známky rezavých tónů jí odlišíme od některých fialových pavučinců. Třetí z masitých druhů a zároveň nejvzácnější z nich je čirůvka dvoubarvá (Lepista saeva). Setkáte se s ní na loukách, ale i udržovaných trávnících, pokud ovšem nejsou hnojené nebo znečištěné - to nemá ráda a lze ji proto považovat za bioindikátor čistého prostředí. Klobouk i lupeny jsou má světlé, šedo-krémové, ale třeň zřetelně fialový. Názory na kuchyňskou hodnotu se liší, podle někteřých houbařů je chutnější než čirůvka fialová, jiní poukazují na aroma, které může připomínat myšinu.

strmělka mlženka (Clitocybe nebularis)	čirůvka fialová (Lepista nuda)	čirůvka osiková (Tricholoma frondosae)
čirůvka sírožlutá (Tricholoma sulphureum)	čirůvka šedožemlová (Tricholoma scalpturatum)	čirůvka zemní (Tricholoma terreum)

Kulinářsky přijatelnější by mohla být v borech rostoucí čirůvka zelánka (Tricholoma equestre). Její kuchyňské použití s sebou ale nese hned dva háčky. První spočívá v jejím nalezení. Ke konci dvacátého století totiž z většiny lokalit vymizela, takže ji není snadné najít. Když už jí najdete, raději si rozmyslete, zda si ně ní budete chtít pochutnat: V posledních letech se totiž ve Francii objevily případy otravy touto houbou a to i u osob, které ji po řadu let sbíraly a jedly bez úhony. Z České republiky sice prokázané otravy zelánkou nemáme, ale to může být dáno právě i jejím vzácným výskytem v posledních desetiletích v kombinaci s tím, že všechny otravy z počátku 20. století, které byly hlášené jako otravy zelánkou, se tehdy bez podrobnějšího šetření přisuzovaly záměně za muchomůrku zelenou. Zelánce velmi podobná a hojně rostoucí i konzumovaná je čirůvka osiková (Tricholoma frondosae). Jak název napovídá, neroste pod borovicemi, ale především pod osikami (případně jinými listnáči). V jejím případě nejsou stížnosti na pach, stravitelnost ani jedovatost. Je ale třeba varovat před podobnou (obvykle však drobnější) čirůvkou sírožlutou (Tricholoma sulphureum), kterou však snadno odlišíme podle intenzivně nepříjemného pachu. Cítit je pronikavě nakysle, připomíná svítiplyn. Z dalších čirůvek v současném období roste hojně čirůvka šedožemlová (Tricholoma scalpturatum) typická výskytem pod listnáči a moučným pachem a dále čirůvka zemní (Tricholoma terreum) rostoucí pod borovicemi. Jejich sběr lze doporučit pouze zkušeným houbařům.

liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis)	stroček nálevkovitý (Craterellus cornucopioides)	stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus)
lošák jelení (Sarcodon imbricatus)	lošákovec pásovaný (Hydnellum concrescens)	lošáček tmavý (Phellodon connatus)

Z jedlých nelupenatých hub se stále velmi hojně objevují liška nálevkovitá (Cantharellus tubaeformis), stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides) a vzácněji i stroček kadeřavý (Pseudocraterellus undulatus). Letošní sezóna vyhovuje i lošákovitým houbám, které ve srovnání s loňským rokem rostou až hojně. Jedním z nejmohutnějších druhů je lošák jelení (Sarcodon imbricatus). Ve starší literatuře bývá uváděn jako jedlý, ale většina lošákovitých koncem 20. století z našich lesů vymizel, takže je vedený v Červeném seznamu vzácných a ohrožených druhů a jako takový bychom jej neměli sbírat ke konzumaci (o moc se nepřipravíme, je poměrně tuhý). Z dalších hub s ostnitým hymenoforem se stále objevuje lošákovec pásovaný (Hydnellum concrescens), který jako jeden z mála roste pod jehličnany i listnáči. Naopak jen v jehličnatých lesích se můžete setkat s lošáčkem tmavým (Phellodon connatus).

límcovka měděnková
(Stropharia aeruginosa)

límcovka modrá
(Stropharia caerulea)

slzivka kořenující
(Hebeloma radicosum)

Z barevně zajímavých hub stojí za pozornost dvě malachitově zbarvené límcovky - límcovka měděnková (Stropharia aeruginosa) a límcovka modrá (Stropharia caerulea), která se liší méně výrazným prstenem a absencí fialových tónů v lupenech. Obě rostou poměrně hojně v opadu pod listnatými jehličnatými stromy. Zajímavá je také slzivka kořenující (Hebeloma radicosum), kterou snadno poznáme podle kombinace tří typických znaků: hluboce kořenujícího třeně, který je prodloužený v tenký „kořínek“ sahající do podzemních dutin, odkud čerpá živiny (odumřelé organismy, výkaly podzemních živočichů), dále specifickou anýzovo-hořkomandlovou vůní a řídkými lupeny.

hnojník obecný (Coprinus comatus)	pavučinec červenošupinný (Cortinarius bolaris)	šupinovka kozincová (Pholiota astragalina)
šupinovka tmavošupinná (Pholiota jahnii)	čirůvka sálající (Tricholoma aestuans)	holubinka ruměná (Russula pseudointegra)