Hledejte v jižních Čechách…

Lactarius rostratus – ryzec maličký (ČS: DD)
Syn.: Lactarius cremor s. auct.

V České republice pravděpodobně dosti vzácný a málo nápadný druh ryzce. Hojněji se vyskytuje zejména v karpatských pohořích v nižších horských polohách na flyšovém podloží. Zdá se, že preferuje kyselé až neutrální, na minerály chudé jílovité půdy. Je mykorhizním symbiontem buku. Patří mezi naše nejčasněji fruktifikující ryzce. Plodnice vytváří od června do října. Vyrůstají zpravidla v početných skupinách, často na víceméně holých terénních vyvýšeninách, s oblibou v porostech nízkých mechů.

Klobouk je do 4 cm široký, suchý, brzy nápadně svraskalý, na okraji vroubkovaný, zprvu celý sytě oranžově až cihlově hnědý, postupně od okraji blednoucí. Lupeny v mládí krémové až oranžově okrové, později s cihlovými tóny. Třeň, dlouho bělavě ojíněný, je v dospělosti na bázi často vínově hnědý. Dužnina je cítit za čerstva nepříliš příjemně, po listech břečťanu, po zaschnutí má vůni po cikorce. Mléko je vodnatě bělavé, zprvu mírné chuti, po chvíli škrablavé.

V jižních Čechách je z nedávné doby znám jeho výskyt z horského smíšeného lesa v oblasti Boubína. I když je jihočeským bučinám mykology věnována velká pozornost, na jiných lokalitách se jej (zatím) nepodařilo najít. Snad by mohl být nalezen na příhodných místech na Šumavě či v Pošumaví.

Marasmiellus tricolor – špička trojbarvá (ČS: EN)

Pravděpodobně spíše přehlížený než vysloveně vzácný druh špičky tvořící velmi drobné plodnice. Saprotrof rostoucí na v zemi ukrytých rostlinných (zejména bylinných) zbytcích, většinou na sušších nelesních stanovištích s řidčím bylinným patrem, často vytvořených či ovlivněných činností člověka (suché trávníky, okraje cest, písečné duny, pískovny, výsypky atp.). Plodnice se objevují od června do září, většinou ve skupinách.

Zprvu jsou celé plodnice bílé až bělavé, později se lupeny zbarvují do narůžověle pleťové a třeň od báze ztrácí bílé ojínění a odhaluje se tak tmavohnědá až černavá podkladová barva. Lupeny jsou nápadně řídké, sbíhavé. Dužnina je tenká, kožovitá.

V jižních Čechách jsou nálezy špičky trojbarvé velmi sporadické. Opakovaně byla nalezena v PP Pískovna u Dračice na Třeboňsku, jsou známy nálezy z luk v Novohradských horách, jeden starší nález je z trávníku v areálu nemocnice v Táboře. Další nálezy lze očekávat na podobných stanovištích.

Desarmillaria ectypa – václavka bažinná (Vyhl. 395/1992 Sb.: KO, ČS: CR)
Syn.: Armillaria ectypa

Velmi vzácný saprotrofní druh vyskytující se na zachovalých stanovištích s vysokou biodiverzitou. Roste na minerálně bohatších přechodových rašeliništích a rašelinných loukách s ostřicovo-rašeliníkovými společenstvy, s oblibou v přechodech do rákosin, popř. mokřadních olšin či mokřadních vrbin. Je ohrožen zejména narušováním vodního režimu a eutrofizací. Byl zařazen do Světového červeného seznamu hub (viz http://iucn.ekoo.se/iucn/species_view/326450). Plodnice vyrůstají od května do října, většinou ve skupinách, jednotlivě nebo v malých trsech.

Klobouk v mládí ploše klenutý, brzy s prohloubeným temenem a na okraji laločnatý, „rozevlátý“, bledě medový, na temeni rezavě okrový až rezavě hnědý, s drobnými tmavšími šupinkami, v mládí bělavě ojíněný. Lupeny v mládí bílé, později pleťově krémové s hnědým ostřím, sbíhající na třeň.
Třeň ± válcovitý, zbarvený v podobných tónech jako klobouk, většinou bledší, v mládí bělavě ojíněný, bez prstenu. Dužnina bílá, vůně nenápadná. Staré plodnice od okraje klobouku černají.

Naprostá většina lokalit václavky bažinné v České republice se nachází v jihozápadní části Českomoravské vrchoviny. V jižních Čechách jsou známy starší, v posledních desetiletích nezopakované nálezy v okolí Třeboně, recentně je druh doložen z NPP Ruda u Veselí nad Lužnicí a z několika mokřadních lokalit v okolí Kunžaku na Jindřichohradecku. V této oblasti by se mohl vyskytovat na více lokalitách, rovněž není vyloučen jeho výskyt v zachovalých mokřadech v okolí některých rybníků v obou jihočeských pánvích.

Rugosomyces persicolor – čirůvka broskvová
Syn.: Calocybe persicolor

Málo známý druh, některými autory synonymizovaný s dosti podobnou, ale mnohem hojnější čirůvkou masovou (Rugosomyces carneus). Saprotrof rostoucí ve světlých listnatých a smíšených lesích i mimo les, např. v parcích. Fruktifikuje pravděpodobně od června do října.

Plodnice vyrůstají obvykle v malých trsech. Mají masově až nafialověle růžově zbarvený klobouk a třeň. Třeň je v mládí bělavě ojíněný, na bázi nápadně bíle chloupkatý. Lupeny jsou bílé až krémové, husté, zoubkem sbíhavé. Dužnina bílá, houževnatá. Vůně nenápadná, chuť mírná.

O rozšíření této čirůvky v České republice je velmi málo zpráv. V jižních Čechách jsou doloženy nálezy z parků z Tábora (hájový porost v arboretu) a Českých Budějovic (okraj plochy pokryté mulčovací štěpkou). Na podobných stanovištích by mohla být nalezena i jinde…

Amanita ceciliae – muchomůrka stroupkatá (m. šupinatá) (ČS: EN)
Syn.: Amanita inaurata

Mykorhizní symbiont buku, dubů, lip a habru, pravděpodobně i jiných listnatých dřevin a jedle. Vyskytuje se v listnatých a smíšených lesích na neutrálních až zásaditých podložích, zpravidla na těžších půdách s kvalitní formou humusu, ve střední Evropě od nížin po nižší horský stupeň. Plodnice tvoří od června do října s maximem v letních měsících.

Plodnice jsou obvykle velké, nevšedního vzezření. Klobouk v mládí vejčitý, pak zvonovitý až paraboloidní, nakonec plochý až miskovitý s širokým hrbolem, v dospělosti až 20 cm široký, na okraji dlouze rýhovaný. Pokožka klobouku naolivověle až zlatově žlutohnědá, červenavě hnědá nebo šedohnědá, na temeni zpravidla výrazně tmavší, v dospělosti oděná drobnými šedými tlustými útržky vela. Lupeny v mládí bílé, v dospělosti šedobělavé s tmavě šedým ostřím. Třeň hluboko zapuštěný v substrátu, válcovitý až mírně kyjovitý, až 20 cm dlouhý, v mládí bělavý, brzy šedohnědě až načervenale hnědě vlnkovaný. Báze třeně je oděna přitisklou šedou pochvou, v dospělosti obvykle roztrhanou na několik neúplných prstenců. Dužnina bílá.

V České republice se tato muchomůrka vyskytuje vesměs na teplejších stanovištích v nižších polohách v listnatých lesích a v parcích. V jižních Čechách jsou známy pouze dvě lokality na Táborsku, hráz rybníka (pod duby) a fragment světlé acidofilní doubravy. Otázkou je, co zde limituje její rozšíření… Další lokality by snad mohly být objeveny v horních částech svahů v údolí řek (Českobudějovicko, Písecko, Táborsko), na hrázích rybníků s neutrální půdní reakcí nebo v nějakém příhodném parku.

Inosperma adaequatum – vláknice jurská (ČS: EN)
Syn.: Inocybe adaequata, Inocybe jurana

Mykorhizní symbiont buku, lísky, habru a dubů, snad i dalších listnatých dřevin. Roste na vápnitých a humózních půdách v listnatých lesích, ve střední Evropě od nížin po nižší horský stupeň. Plodnice tvoří od července do října.

Plodnice jsou relativně velké. Klobouk v mládí tupě kuželovitý, pak zvonovitý až vyklenutý s širokým hrbolem, v dospělosti až 10 cm široký. Okraj v mládí spojený se třeněm jemnou bílou kortinou, ktrerá brzy zcela mizí. Pokožka klobouku hnědovínově paprsčitě vláknitá na krémovém podkladu, v dospělosti postupně celá nabíhající do purpurové až fialově hnědé a od okraje paprsčitě roztrhaná, někdy od temene šupinkatějící. Lupeny v mládí bledě béžové, pak hnědé, na ostří bělavě brvité, od okraje klobouku nabíhající do vínové. Třeň ± válcovitý, bledě béžový, nahoře bíle vločkatý, od báze nabíhající do vínové. Dužnina bělavá, na řezu v bázi třeně a pod pokožkou klobouku nabíhající do vínové. Pach nápadně ovocně aromatický.

V jižních Čechách je známa z několika lokalit na vápencích Českokrumlovska, kde roste většinou pod lískou obecnou, a z arboreta táborské botanické zahrady. Pravděpodobně se tu vyskytuje i na dalších příhodných místech na vápencovém podkladu.

K realizaci této stránky svými obrázky hub laskavě přispělii: Jozef Hlásek (Veselí nad Lužnicí), Martin Kříž (Ústí nad Labem), Jiří Souček (Č. Budějovice), Pavel Špinar (Tábor) a Martina Vašutová (Č. Budějovice). Jméno autora se zobrazí po najetí kurzoru na snímek.