Stálá expozice - Historie tvrze Žumberka a okolí, Skleněný poklad a Osobnosti Novohradska

Novinka

Stálá expozice na pobočce Jihočeského muzea - tvrzi Žumberk u Nových Hradů se pro návštěvníky otevřela v roce 2022. Ve třech jejích částech představuje historii tvrze a jejího blízkého okolí, významný regionální fenomén novohradského a šumavského sklářství, historické a kulturní pamětihodnosti i významné české a přeshraniční osobnosti, které v regionu působily, nebo zde měly své kořeny. Projekt je zaštiťován a spolufinancován Ministerstvem kultury v rámci programu "Podpora expozičních a výstavních projektů".

Expozice je určena široké veřejnosti všech věkových kategorií, dále také turistům, kteří se pohybují v okolí na oblíbených výletních a cyklistických trasách, nebo jsou ubytováni v okolí. Expozice zaujme jak vystavenými předměty, tak edukačními a interaktivními prvky. Otevírací doba: duben a říjen (so, ne, svátky 9 - 17 hodin), květen – září (út – ne, svátky 9 - 17 hodin). Vstupné do expozice je součástí I. prohlídkové trasy (základní: 90 Kč, snížené: 45 Kč) - viz zde.

HISTORIE TVRZE

Návštěvník je v první části expozice uveden do historických souvislostí založení tvrze a jejího stavebně-historického vývoje a užívání, od panského sídla až po expoziční a výstavní prostor v současnosti.

Žumberk byl založen patrně v polovině 13. století. Od 80. let 14. století zde žil rod vladyky Pavlíka ze Žumberka, jehož vnuk Ludvík přestavěl sídlo na pozdně gotickou tvrz s malým nádvořím. Před polovinou 16. století se tvrz dostala do držení rytíře Jindřicha Pouzara z Michnic, rožmberského hejtmana bechyňského kraje. Roku 1602 panství koupil Petr Vok z Rožmberka, osm let na to jej věnoval svému sekretáři Theobaldu Höckovi z Zweibrückenu a jeho příbuznému Janovi.

Theobald Höck přestavěl tvrz na jednopatrovou renesanční vilu v italském stylu, s věží a sgrafitovou výzdobou a hradební zdí s šesti baštami. Nastalé spory s Janem Höckem dovedly oba k trestu smrti za podvody a padělání. Odsouzence zachránilo stavovské povstání, Theobald se dal do služeb Fridricha Falckého a po prohrané bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 s ním uprchl z Čech; Jan Höck žil až do smrti v Jindřichově Hradci.

Po porážce stavovského povstání císař Ferdinand II. daroval Žumberk svému generálovi Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. V té době už žumberská tvrz sloužila jen k hospodářským účelům. Sídlo postupně chátralo, před polovinou 19. století musela být zbořena polovina západního traktu a část hradeb. Protože zde žilo převážně německojazyčné obyvatelstvo, byla ves na podzim roku 1945 násilně vysídlena. Tvrz sloužila jako ubytovna; plán přebudovat ji na dětský domov byl brzy opuštěn a budova zůstala prázdná. Od konce 60. let začala rekonstrukce se záměrem upravit tvrz pro výstavní účely, což bylo dokončeno na přelomu let 1973 a 1974. Tvrz převzalo do správy Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích (tehdy Krajské vlastivědné muzeum), které zde zpřístupnilo expozici jihočeského lidového malovaného nábytku spolu s úvodní expozicí věnovanou historii. V říjnu 1998 byla také obnovena a napuštěna vodní nádrž v údolí pod tvrzí.

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele

Gotický kostel Stětí sv. Jana Křtitele byl postaven v 1. polovině 13. století. Roku 1422 kostel vypálila husitská vojska, kolem poloviny století byl obnoven a dostal novou věž. Poslední stavební úpravy proběhly koncem 19. století. V letech 2005–2013 prošel rozsáhlou rekonstrukcí, hrazenou z prostředků vysídlených původních obyvatel a dalších přispěvatelů, z Česko–německého fondu budoucnosti a fondů EU. Během rekonstrukce byly objeveny cenné nástěnné malby: freska z konce 14. století Klanění tří králů, výjev sv. Kateřiny s mečem a sv. Markéty s drakem, Kalvárie z 16. století, medailony s nápisy a erby Theobalda Höcka a jeho manželky. V klenbě je galerie 26 šlechtických erbů, patrně donátorů kostela, na stěně byla objevena datace přístavby čtvrté lodi 1513 a jméno stavitele.

V prostoru kostela se dochovaly náhrobní kameny z 16. století, jeden patří rytíři Jindřichu Pouzarovi z Michnic (v kostele býval umístěn i Pouzarův malovaný dřevěný epitaf, který je nyní umístěn v expozici tvrze), druhý zřejmě jeho nemanželskému synovi Erazimovi. Pod lavicemi v prostoru třetí lodi byl ukryt další náhrobní kámen s erby Theobalda Höcka a jeho manželky Anežky Kalkreiterové; jedná se patrně o náhrobník jejich potomka.

SKLENĚNÝ POKLAD

Historie jihočeského sklářství zahrnuje více než šest století vývoje výroby skla a představuje významnou a specifickou etapu v dějinách českého průmyslu. Obdivuhodné výrobky ze šumavských a novohradských skláren si můžete prohlédnout ve druhé části stálé expozice. K vidění bude čiré řezané nebo malované sklo z konce 17. a z 18. století, ukázky slavného černého a červeného hyalitu, skla barevná, vrstvená a probrušovaná oblíbená po celé 19. století, historizující nebo proslulé secesní sklo.

První doložené sklárny v regionu vznikaly ve 14. století díky bohaté surovinové základně a obchodním cestám. Sklárny vyráběly především páteříky (korálky do růženců). Rozvoj výroby skla nastal v 16. století v souvislosti s renesančním uměním a zvýšenou poptávkou po kvalitních předmětech. V 17. století se podařilo utavit sklo čiré na místo zeleného a český barokní křišťál si vydobyl na úkor benátského skla místo na evropských trzích. Až na počátku 19. století vystřídalo módu křišťálu sklo barevné inspirované polodrahokamy. Díky novým technologickým postupům a originalitě se dostaly do popředí buquoyské sklárny na Novohradsku. Zde byl objeven a vyráběn hyalit – černý a červený. Na Šumavě se rozšířila produkce skla vrstveného, řezaného, broušeného, zdobeného zlatem, stříbrem a emaily. Vyváželo se téměř do celé Evropy. Vývoj v 1. polovině 20. století však zapříčinil postupný zánik většiny jihočeských skláren.

OSOBNOSTI NOVOHRADSKA

Třetí místnost expozice přibližuje zajímavosti z okolí žumberské tvrze. Připomenuty jsou přírodní poměry Novohradska, dějiny osídlení, sakrální architektura i významné osobnosti Novohradských hor. Informace, které expozice přináší, můžou návštěvníkům posloužit jako návrh k dalšímu poznávání oblasti Novohradska a Novohradských hor.

Z přírodních poměrů jsou textově i obrazově připomenuty např. nejvyšší vrcholy pohoří, skladba hornin, nejvýznamnější řeky a potoky, stejně jako jedno ze specifik Novohradských hor, vodní nádrže. Ty v minulosti sloužily k regulaci průtoků kvůli plavení dříví. V současnosti pokrývá Novohradské hory zpravidla jehličnatý porost, v minulosti tomu tak ale nebylo. Expozice připomíná i skutečnost, že původní přirozenou vegetací zde byly lesy smíšené s převahou bučin. Návštěvník se dozví, kde se taková místa zachovala a jakým způsobem je toto přírodní bohatství nejjižnější části jižních Čech v současnosti chráněno.

Oblast Novohradských hor a jejich blízkého podhůří nebyla kvůli hustému zalesnění a horské krajině v prehistorických dobách trvale osídlena. Od příchodu prvních Slovanů do oblasti Novohradského podhůří trvalo dlouhá staletí, než lidé začali obývat i výše položené lokality. Návštěvník si připomene nejen vznik nových horských osad, ale i jejich následný zánik po druhé světové válce. V krajině zůstalo vícero němých svědků této kruté minulosti; jde především o drobnou sakrální architekturu, jejíž samotná existence vypovídá o lidském působení ve zkoumané oblasti. Jedním ze symbolů Novohradska jsou kamenná boží muka, jejichž sloupky po stranách respektovaly tvar osmiúhelníku a na vrcholu nesly často velmi umělecky hodnotnou kaplici. S těmito objekty se v krajině můžeme setkat dodnes. V expozici jsou také připomenuty drobné památky nejbližšího okolí žumberské tvrze.

K úplnosti a k pokrytí co možná nejširšího spektra života v daném regionu patří připomínka významných osobností, které se na Novohradsku narodily, nebo které sem zavedla jejich profesní kariéra. Expozice formou dotykové obrazovky dává návštěvníkovi možnost přečíst si o životech více než dvaceti lidí z oblasti vrchnostenské správy, úřednictva, školství, osvěty, duchovní správy, umění, literatury, lékařství, průmyslu i politiky. Texty doplňuje pestrý obrazový materiál, který pochází nejen ze sbírek Jihočeského muzea, ale i 13 dalších spolupracujících institucí či jednotlivců.