Dana Vařilová z Českých Budějovic

Dana Vařilová je současným jazykem „top“ svého oboru, a to nejen v jihočeském regionu. V její textilní tvorbě se vzácně snoubí poctivý grunt tkalcovského a krajkářského řemesla s kreativitou a citem výtvarníka. Kromě originál-ních, z tradice vycházejících praktických oděvů, a zajímavých, často se dřevem či korálky kombinovaných, oděvních doplňků uchvacuje i svou volnou tvorbou.

Její postavení je do určité míry ojedinělé, neboť neprošla studiem "oficiálních" uměleckých škol. Vyrůstala v rodině, kde se ruční práce dělávaly ( matka švadlena ) a dle jejích vzpomínek: paličkovanou krajku objevila až ve svých 29 letech.  Začala se učit sama podle publikací a později na kurzu Ludmily Dominové. Zcela okouzlena křehkostí krajky se o nabyté vědomosti dělila i s dětmi na základní škole, což ji vyprovokovala k absolutoriu kursů Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel v Praze vedených zejm. Ivou Proškovou, kde postupně získala jak řemeslnou zručnost, tak mnoho inspirace pro vlastní tvorbu.  A krajka se stala více než srdeční záležitostí: “ okouzlily mě jak jemné vláčkové krajky, tak ty nekonečné páskové, ze kterých bylo cítit nekonečné splynutí člověka s přírodou. Obrovská pokora a trpělivost bezejmených krajkářek. Energie vložená do krajek…”
Vedle paličkované krajky ovládá nominantka řadu dalších textilních technik, především tkaní a citlivě je kombinuje; vlněné oděvy - vesty, ponča, plédy - následně dozdobí krajkou. Na Budějovicku tak navázala na pozapomenutou tradici, ke které se lidé začínají pomalu vracet. Nutno však striktně respektovat předepsaný postup: „Sama si napředu vlnu na kolovrátku, utkám ji na stavu a poté ji obarvím v přírodninách nebo bylinkách. Při tkaní vesty si zároveň připravím předýnko vlny a současně s vestou ho nabarvím, abych měla stejný odstín na klopu i vestičku. Kdybych totiž tenhle postup nedodržela, už bych nedocílila stejné barvy. Baví mě kombinovat hrubou tkaninu s jemnou krajkou, výrobek je díky tomu zpracovaný do detailu… vlastní modely se snažím vymyslet tak, abych nemusela použít šicí stroj. Aby byl celý oděv vyroben pouze ručně tak, jak to dělaly naše babičky.“.
Zásadně používá přírodní materiály (len, vlna a hedvábí) a kloubí je s leonským předivem. Materiál si ve většině případech sama připravuje, ručně spřádá vlnu i len ( jen takto lze dosáhnout požadované struktury i následné barevnosti)  a barví výlučně přírodními barvivy ( ořech, cibule, černý jeřáb, podběl, topolovka, kopřiva, borůvka…). „Nejnáročnější,  po všech těch letech, je mít představu o výsledné podobě. Důležitá je zejména volba správné tloušťky nití, barvy, struktury a vzoru“. 
Přesto, že její doménou je oděvní krajka a šperk, nemohla autorka díky své mnohaleté pravidelné účasti na profilových krajkářských setkáních zůstat imunní ke kráse již čistě výtvarných prostorových krajkových artefaktů a odolat pokušení to také zkusit. A tak se dnes i na výstavách českobudějovického muzea lze nechat “zcela neprakticky” okouzlovat její tvorbou a doslova si nechat zaplavit duši touto krajkovou vzdušnou něhou.
Resume autorky nad vlastní tvorbou z roku 2009: „Po upaličkování prvních ( 20 let starých ) plastických kytiček podle p. Mišíka ( pozn. Vánoce 1988 ) jsem na sebe byla pyšná, že jsem dokázala udělat paličkovanou krajku. Dnes mám pocit, že se stále musím učit a že jsem na začátku”.

2.jpg

3.jpg

4.jpg

5.jpg

6.jpg

7.jpg

8.jpg

9.jpg

10.jpg

11.jpg

12.jpg

13.jpg

14.jpg