2019

Usnesením č. 1193/2019/RK-82 ze dne 24. 10. 2019 Rada Jihočeského kraje schválila zápis nemateriálního statku „Obchůzka Barborek v Borovanech u Milevska“ do Seznamu nemateriálních statků.

Obchůzka „Barborek“

 v předvečer svátku sv. Barbory ( 3. prosinec ) v Borovanech u Milevska

Výroční obchůzková tradice jižních Čech je velmi bohatá a pestrá. K výročnímu zvykosloví patří i obchůzka  Barborek,  která již z našeho běžného současného adventního zvykosloví vymizela, ale v Borovanech u Milevska - jako jediné lokalitě jižních Čech – se bez přerušení dodržuje dodnes. 

Zvykoslovné jevy táborské, resp. milevské, oblasti zůstaly zaznamenány hlavně slavnými rodáky pocházejících z blízkého okolí: dr. Čeňkem Zíbrtem,  pocházejícím z Kovářova, Janem Karlem Hrašem, rodákem z Ratají u Bechyně, a milevským dokumentaristou Štěpánem Dvořákem, který celý život zasvětil sběru a propagaci tradic a zvyků „okolí Milevského“.

Obchůzky Barborek jsou dnes – až na tuto jedinou výjimku - už pouhou vzpomínkou. Tento úpadek se netýká jen zvyků spojených se svátkem sv. Barbory, což zmiňuje (již více než před sto lety) Jan Karel Hraše, Čeněk Zíbrt  i v současnosti etnograf a ředitel Prácheňského muzea v Písku PhDr. Jiří Prášek: „ Obchůzka Barborek patřila ještě v 19. století v řadě vesnic na Písecku, především pak na Milevsku, k samozřejmostem a většinou zanikla již před 1. svět. válkou. Obchůzku Barborek stále udržují jen Borovanech, byť se i v této obci na Bernarticku zvyk během staletí proměnil. V minulosti Barborky vyzývaly k modlitbám. Děvčata, kterým bylo kolem čtrnácti let, cestou po vsi zpívala píseň o svém osudu, jak ji otec, pohan, osobně mučil a nakonec usekl hlavu za to, že přijala křesťanství.

Po příchodu do stavení zkoušela děti, zda se umějí modlit. Pokud to neuměly, hrozila jim metličkou, v opačném případě je obdarovala ovocem či cukrovinkami“. ( volně zpracováno z článku Píseckých listů )
Pozn. Dnes známe barborky spíše jen jako třešňové proutky (Národními listy z r. 1914 nazývanými Staročeskými proutky štěstí), které svobodné dívky trhají předvečer či při úsvitu svátku svaté Barbory. ( Pozn. Dle církve jsou třešně odkaz na Pannu Marii; v apokryfních knihách se lze dočíst, že kněží vybírali snoubence pro Pannu Marii za pomoci nařezání oněch větviček, a čí vykvetla první, ten se stal jejím snoubencem, tedy lze říci, že květ je v tomto případě i jistým symbolem její neposkvrněnosti. Samotný plod třešně často nalézáme i na obrazech Panny Marie s malým Ježíškem, jak jej svírá v dlaních.) Symbolika obnovy života v tzv. "barborkách" dávaných do vody, aby

na Vánoce rozkvetly, je  dodnes doplněna i lid. věšteckými praktikami, z nichž nejrozšířenější je: rozkvete-li větvička doma do Vánoc, svobodná dívka se do roka vdá.

Se sv. Barborou. Od Milevska zachytil J. K. Hraše  -  Český lid IX, 1900, str. 366.

Jak naše lidové hry dramatické rychle hynou, toho důkazem jest mimo jiné též hra se sv. Barborou. Ještě na počátku druhé polovice tohoto století provozovaly se dramatické hry: se sv. Řehořem, se sv. Lucií, Barborou, Dorotou atd. v každé dědině na Táborsku, ba lidoví herci ti nevynechali ani odlehlých samot, jako mysliven, hájoven, mlýnů a chalup, aby do nich nezavítali. Ve spoustách sněhu ubírali se častokrát od dědiny k dědině a kamkoli vkročili, byli všude rádi viděni; vždyť se na ně už dávno těšili děti i rodiče, očekávali je, rádi je přivítali, zpěvům jejich naslouchali a pak dle možnosti také podarovali.

Dnes ovšem jinak! Duch času dolehl i na starobylé, úctyhodné tyto zvyky a obyčeje našeho národa pomocí jiných, nových, méně již ideálných lidí je zponenáhla z národního života našeho vytlačili. Hry lidové staly se časem u některých lidí řemeslem, vydíráním, žebráním a obtěžováním lidí a proto chýlily se rychle ku svému zaniknutí. Toť hlavní příčina jich tak rychlého úpadku.

Nejlepší důkaz, jak lidové tyto hry nápadně rychle mizí, nepatrných stop jen po sobě zanechávajíce, podává nám hra se sv.  Barborou. Ještě před padesáti roky chodívali ten večer před sv. Barborou v každé vesničce na Milevsku se sv. Barborou od statku k statku, od chalupy k chalupě a dnes?

Tažte se mladých lidí, zdali něco o tom vědí, jak se u nich chodívalo se sv. Barborou a oni ostanou na vás jako omámeni se dívat, žádné odpovědi na vaši otázku dáti neumějíce. Jděte tudíž ke starým občanům, kteří byli před padesáti roky dětmi a tažte se těchto. Víte, co vám odpoví? „To se už na to tuze málo pamatujeme! Chodívala arciť ten večer před sv. Barborou nějaká ženská, obyčejně vdaná od statku ke statku po celé vsi. Někde měla na sobě šaty bílé, volné, jinde zase měla šaty černé, též volné. Vlasy měla dlouhé, rozpuštěné, po zádech jí splývající. V pravé ruce držela metličku, pentličkami ozdobenou, kterou hrozila dítkám, které se nerady modlily aneb které rodičů svých neposlouchaly. S ní chodil též anděl, který nosil s sebou v košíku různé dárky, jako: jablka, ořechy a cukrovinky." Jak ten byl ustrojen, to již nikdo neví. Které děti se modlily a o kterých rodiče vydali svědectví, že poslouchají, obdržely od anděla dárky, neposlušné však byly pokárány a bylo jim metličkou pohrozeno. Při takové návštěvě sv. Barbora a anděl také zpívali. Jaké však písně, na to se již ani starý Urban v Opařanech nepamatuje. Také už není mu známo, zdali sv. Barbora dostávala od hospodáře, nebo od hospodyně nějaké dary, čili nic. Jen tolik jsem ještě o sv. Barboře zachytil. Je toho málo, ale škoda byla by i toho, kdyby se to mělo utopiti v moři minulosti. Snad se někomu z přátel lidových her na Milevsku podaří dověděti se někde ještě více o sv. Barboře, než se to podařilo mně. Možná, že bude někdo jiný šťastnější….

Chození Barborek. Podává Emil Průcha. – Český lid IX., 1900, str. 459

V Bernardicích na Táborsku chodívají večer před sv. Barborou 2, někdy i 3 dívky 10leteté za Barborky. Mají bílé šaty a přes obličeje bílé závoje. Jedna má na ruce košíček s cukrovím, jablky a ořechy, jež rozdává malým dětem, aby neplakaly. Přijdouce do světnice pozdraví: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!", načež počnou sborově zpívati:

"My Tě ctíme, velebíme, tak, jak můžeme a víme; uvržena do žaláře, požívá nebeské záře; stoupila z hrozné temnosti veliké její svatosti; Dioskurus z osvítání hledá dceru k mordování, nechce-li Krista zapříti, že má hrozný konec vzíti: na skřipec ji zavěsili, ze všech stran hrozně mučili; ale kdo je s Kristem spolčen, nebude od něj odloučen"; vladař dceru otci dává, zbavuje se svého práva; otec dceru nelituje, meč svůj z pošvy vytahuje, nelituje nevinnosti, sťal jí hlavu v zuřivosti; když krev z těla se valila, panna do nebe vkročila.«

Po zpěvu tom pokleknouce, pomodlí se „Otče náš" a „Zdrávas Maria", načež od hospodyně dostávají dárky, buďto peníze nebo jablka.

Čeněk Zíbrt: Den se krátí, noc se dlouží ( 1910 ) - vydáno jako jedna z devíti samostatných částí věnovaných českému zvykosloví v rámci edice Vesele chvíle v životu lidu českého a až roku 1950 souhrnně vydaných pod stejnojmenným názvem:

Po Barborkách chodili prý hned Mikuláši, podobně jako Barborky vypravení. Z toho možno souditi, že do oby-čeje choditi se sv. Barborou postupem času mnoho se přimísilo z obyčeje mikulášského, co stalo se tím snadněji, že dělí je mezera časová pouze dvou dní a potom také, že význam jich, totiž obdarování hodných dítek, jest u obou shodný.

Ani jihočeský region nezůstal ztráty živých starých zvyků ušetřen - Stráž na Šumavě 30. 11. 1901, str. 1

Okénko do historie dokumentace

„Barborky“ se z původního dramatického útvaru  ( na rozdíl od propracovaných a zachovávaných „doudlebských  masopustů“, prácheňských „ Konopických“ či obchůzek Lucek ve Zdíkově a Svaté Máří a tříkrálového kovářovského Chození s klibnou a kozlíky) v průběhu času  zredukovaly pouze na obchůzku tří až šesti děvčat po domech, kdy „ zkoušku zbožnosti“ dětí nahradily jejich básničky a písničky i potvrzení rodičů „ že děti byly hodné“ a zaslouží si ( někdy s jemným pokáráním )  pochvalu a sladkou odměnu.

Přesto „chození barborek“ z jihočeského adventního zvykoslovného kalendáře nezmizelo. Jeho kouzlo připomínají scénické úpravy dětských folklorních souborů ( Malý Furiant, Prácheňáček….) a v reálu právě  obec Borovany, která je na svou stále uchovávanou nepřerušenou tradici právem pyšná.

Barborky v Jihočeském muzeu scénické zpracování českobudějovického folklórního souboru Malý Furiant;  Borovany 2019

Setkání prvé – 3. prosinec 2006

Materiál pořízený Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích se stal  součástí projektu České televize ve filmu věnovaného adventním a vánočním tradicím jižních Čech „ Koleda, koleda“ režiséra Zdeňka Flídra z roku 2007

Setkání druhé – 3. prosinec 2018

Jihočeské muzeum provedlo následnou dokumentaci ( redokumentaci ) obchůzky „Barborek“. Materiál bude využit jednak v rámci videoprezentace muzejních vánočních akcí, jednak jako případná součást paralelně pořizovaného záznamu Jindřichohradeckým muzeem coby podklad k příhraničního projektu v programu I-kult  ( JK, Kraj Vysočina, Dolní Rakousko ), garant Muzeum Jindřichohradecka.