Osobnosti jihočeské mykologie

• Alexander Josef Bernard
• Jan Bezděk
• Jan Bulíř
• Jaroslav Fulín
• Vojtěch Ježek
• Jakob Thomas Jungbauer
• Leopold Anton Kirchner
• Zdeněk Kluzák
• Kašpar Kříž
• Jindřich Kučera
• Kajetan Nenning
• Jan Nešpor
• František Neuwirth
• Bohumil Plánský
• Růžena Podlahová
• Josef Velenovský
• Rudolf Veselý
• Rudolf Vranovský
• Valentin Weinzettl

Alexander Josef Bernard

* 22. leden 1859 (Sobotka) - † 14. březen 1912 (Tábor)

Středoškolský profesor, botanik a přírodovědec. Valnou část života strávil v Táboře, kde učil na střední škole. Napsal řadu přírodovědných publikací, především atlasů a určovacích klíčů (botanický, dendrologický, mineralogický), ale věnoval se i mykologii. V roce 1901 vydal Lesnickou botaniku, ve které přes 120 stran věnoval právě lišejníkům a houbám, čímž se toto dílo stalo jednou z prvních česky psaných publikací, která se zabývá mykologií (vyššími houbami). Také se zaobíral mykofloristikou Táborska. Osobně se znal s profesorem Josefem Velenovským, který o něm napsal: „Byl to můj dobrý, věrný přítel, něžný jako dívka, s bohatými vlasy a vždy usměvavou tváří. Rád botanisoval a před smrtí studoval pýchavky.“

Jan Bezděk

* 16. květen 1858 (Soběslav) - † 9. březen 1915 (Praha)

Mykolog, botanik, pedagog a první český člen francouzské Mykologické společnosti. Josef Velenovský ho post mortem označil za zakladatele moderní české mykologie. S Velenovským spolupracoval na počátku 20. století, pomáhal mu s určováním hub, čímž se nepřímo podílel na vzniku podkladů pro Velenovského přelomové dílo České houby. Narodil se v Soběslavi, kde vystudoval i učitelský ústav. Poté se nespočetkrát stěhoval podle toho, kde ho bylo jako učitele třeba. Působil na mnoha zapadlých školách, v Borové u Přibyslavi, Malé Věžnici, Poděšíně u Polné, a dalších, od roku 1889 pak v Hněvkovicích u Humpolce. Práce pro něj ale nezačínala a nekončila vyučováním, mnohé ze škol či tříd byly po dlouhá léta nevyužívané, takže je musel uvést do provozuschopného stavu - vyrobit nové lavice, opravit podlahy, zajistit dříví na topení. Kromě truhlařiny a řezbářství se věnoval i zakládání školních zahrad, dále sbíral léčivé rostliny a učil žáky, jak se používají, sám vyráběl školní pomůcky, hrál divadlo (pro které také psal). Ve „volném čase“ se věnoval astronomii, později matematice, botanice (studoval trávy a mechy), až nakonec zůstal u mykologie.

Protože na konci 19. století neexistovala prakticky žádná česky psaná díla a nechtěl se omezovat pouze na německou literaturu, naučil se francouzsky. Dlouholetým studiem všech evropských botanických a mykologických spisů odhalil řadu rozporů mezi jednotlivými autory. S použitím vědeckých a přísně logických postupů pak opravoval chyby svých předchůdců - nejednou přišel i s vlastními teoriemi, které se ve velké řadě případů ukázaly být správné. Vyřešil mnohé nesrovnalosti v jedovatosti hub (poukázal, že například jedovatost hřibu satanu může být závislá na tepelném zpracování a naopak doložil jedovatost jiných druhů, které byly jeho předchůdci pokládány za jedlé či po uvaření jedlé). Svá zjištění šířil na četných mykologických vycházkách, které po léta bez nároku na honorář pořádal po celé zemi - kdekoli, kam byl pozván.

Později tyto poznatky publikoval vlastním nákladem v knize Houby jedlé a jim podobné jedovaté (1901), kterou doplnil barevným atlasem s ilustracemi Václava Luňáčka. Ve druhém díle (1901/1905) se zaměřil na pěstování a praktické využití hub. Třetí měl být koncipován jako klíč s popisy jednotlivých druhů, ale nestihl jej dokončit - čas věnoval kritice díla svého „žáka“, mykologa Jana Macků, který ve svém atlase (Český houbař, 1913) použil mnoho Bezděkových objevů, aniž by jejich autora citoval. Kritiku, která svým rozsahem překročila rozsah zmíněného atlasu, ale Bezděk nevydal. Učinil tak posmrtně jeho syn Miloš.

Jan Bulíř

* 2. duben 1904 (Dubnice) - † 17. červen 1986 (Č. Budějovice)

Akademický malíř, grafik, středoškolský pedagog, dlouholetý člen a od roku 1976 čestný člen Československé mykologické společnosti, se kterou pro klub zajišťoval kontakt, přispěvatel České mykologie a Mykologického sborníku (od r. 1929), jeden ze zakládajících členů mykologického kroužku v Českých Budějovicích. Pocházel z Dubnice u České Lípy z rodiny zámečníka na dráze. Studoval na ČVUT, Akademii výtvarných umění a také Karlově univerzitě, poté nastoupil dráhu pedagoga na středních školách v Klatovech, Praze a Mukačevě. Nakonec se roku 1933 usadil v Českých Budějovicích, kde na střední průmyslové škole stavební vyučoval dějiny architektury a na pedagogické fakultě přednášel historii umění.

Maloval přírodu, šumavské lesy, jihočeskou krajinu, houby, ale i městskou architekturu nebo portréty. Zaujal ho i motiv antracitových dolů u Českých Budějovic nebo grafitových dolů v Domoradicích. Zájem o houby měl díky vlivu matky již od dětství. Po založení ČMS se začal intenzivněji zajímat o mykologii, navázal písemný a později osobní styk s Františkem Smotlachou. V rámci houbařské výstavy v Praze roku 1929 vystavoval 30 akvarelů hub. V českobudějovickém klubu působil jako znalec hub a organizátor, pořádal také četné přednášky. Klubu namaloval a věnoval pět velkorozměrových obrazů hub, byl členem klubovního výboru, působil jako znalec a organizátor poradny pro houbaře.

Jaroslav Fulín

* 28. únor 1909 - † 2. září 1988 (Č. Budějovice)

Člen předválečné pobočky České mykologické společnosti, jeden ze zakládajících členů mykologického kroužku v Českých Budějovicích, dlouholetý místopředseda a výstavní referent mykologického klubu. Specializoval se na rod Russula. Krajské nemocnici poskytoval konzultace v záležitosti otrav houbami. Jeho zásluhou došlo v roce 1975 k instalaci stálé výstavky hub - mykologické skříňky na českobudějovickém náměstí. O zajišťování čerstvých hub i dalšího materiálu (mech, větvičky, obrazová dekorace a choroše na zimní měsíce) se staral se svojí manželkou, Marií Fulínovou (klubovní knihovnicí a archivářkou), až do roku 1988, kdy správu stálé výstavky převzal Vratislav Bícha.

Krátce předtím se Jaroslavu Fulínovi podařilo rozpoutat diskusi na téma obsahu těžkých kovů v houbách a jejich vlivu na zdraví. Na základě tehdy zjištěných poznatků jihočeských vědců vytvořil stručnou a srozumitelně formulovanou vývěsku, kterou koncem června 1988 umístil do mykologické skříňky na náměstí:

Dění, které po zveřejnění nově objevených informací následovalo, výstižně popsal T. Papoušek: „Zveřejnění ve vývěsce působilo jako výbuch bomby. Zapracovala šeptanda a ústním podáním nabylo vcelku střízlivé varování hrozivých rozměrů. Projíždějící turisté šířili zkreslenou informaci za hranice města, okresu i kraje. Ačkoliv já sám jsem tehdy stál na okraji tohoto případu, jako člen MK jsem byl denně bombardován dotazy svých známých i příbuzných, kteří se ke mně uchylovali jako k poslední důvěryhodné instanci. Poplašné zprávy byly ještě umocněny varováním rozhlasu sousedního Rakouska před sběrem "suchohřibů" /hřibu hnědého/, protože v nich byly zjištěny nepřípustné dávky radioaktivních látek jako důsledek černobylské katastrofy.“ V důsledku těchto událostí byl z několika stran na vedení mykologického klubu vyvíjen tlak k sejmutí vývěsky a dementi jejího obsahu. Tuto situaci J. Fulín vyřešil náhradou vývěsky novým oznámením:

Ve snaze o uklidnění veřejného mínění otiskla tehdejší Jihočeská pravda několik nesignovaných článků. Ty se snažily o zlehčení situace i za cenu demagogického zkreslení skutečnosti a uvádění nepravdivých informací, čímž tehdejší redakce de facto podrývala snahy mykologického klubu o objektivní informování veřejnosti. Po uklidnění situace publikoval T. Papoušek, pozdější předseda mykologického klubu, v témže periodiku rozsáhlý článek, který uváděl události roku 1988 na pravou míru a tím post mortem očistil jméno pana Fulína.

Vojtěch Ježek

* 15. duben 1892 (Vrchy) - † 18. srpna 1960 (Třeboň)

Narodil se ve dvoře Vrchy (zaniklý schwarzenberský dvůr mezi rybníky Svět a Opatovický), absolvoval nižší gymnázium v Třeboni a dvouletou hospodářskou školu, která mu měla otevřít kariéru knížecího úředníka. Historické události mu ale předurčily dráhu okresního úředníka, na které setrval až do penze. Jeho zálibu v botanice pomohlo formovat působení ředitele Valentina Weinzettla, bryologickou specializaci podnítil v mládí kontakt s botanikem Antonínem Weidmannem, který již publikoval svoji práci o meších Třeboňska. Po roce 1930 ho v zájmu o mechy ukotvil prof. Karel Kavina, jenž mu zapůjčil svůj mikroskop, čímž pomohl posunout odbornou úroveň Ježkova zájmu. Dochovalo se 1000 barevných tabulí, na nichž zachytil většinu českých mechů včetně mikroskopických znaků.

Ježkův přínos mykologii je spíše nepřímý a existuje v několika rovinách. Zpočátku krom rostlin maloval i houby. Ty pak z jeho obrazů určoval K. Kavina, který na Třeboňsku trávil dovolené (buďto v Chlumu u Třeboně nebo u rybníka Starý Kanclíř). Dále předával vědomosti o rozšíření hub od starší generace třeboňských botaniků Jiřímu Kubičkovi. Toho pravděpodobně na některé lokality - Kubičkou pro mykologii objevené - přivedl. Byl součástí skupiny přírodovědců studujících třeboňská rašeliniště a mokřady. Fungovala v personální konfiguraci V. Ježek - bryolog, E. Hadač - botanik, P. Březina - pedolog, J. Kubička - mykolog. Společně objevili četné nejen mykologicky cenné lokality. O jejich ochranu se později Ježek postaral jakožto konzervátor ochrany přírody pro tehdejší okres Třeboň. Vyhlásil mimo jiné PR V Rájích, zaniklou PR Mšály, PP Slepičí vršek a pomohl k vyhlášení PR Velký Tisý a NPR Stará řeka.

Krom jmenovaných osob byl v kontaktu s J. Ambrožem, J. Nešporem, F. Šmardou, R. Kurkou a dalšími.

Jakob Thomas Jungbauer

* 19. červenec 1785 (Staré Dobrkovice) - † 17. červenec 1852 (Č. Krumlov)

Pocházel z Dobrkovického hamru (Turkowitzer Hammer, dnes známého jako Dobrkovický mlýn) z rodiny kováře-hamerníka. Studoval na schwarzenberském ekonomickém institutu. Z praktikanta na schwarzenberském obilním úřadě se vypracoval nejprve (1809) na písaře důchodkového úřadu, později (1819) na plavebního písaře a nakonec roku 1835 na vedoucího plavby u schwarzenberské dřevoplavební režie.

Přírodovědec-botanik z okruhu F. M. Opize. Specializoval se na floristiku tajnosnubných rostlin, mapoval širší okolí Českého Krumlova, některé vycházky zasahovaly až na Šumavu. Publikoval (Naturalienaustausch, Lotos) seznamy nalezených rostlin z okolí Krumlova a Zlaté Koruny, ve kterých se částečně věnuje i houbám. Přestože jde spíše o okrajovou pozornost, může být Jungbauer považován za prvního mykofloristu Českokrumlovska. Snad byl v kontaktu s Leopoldem Kirchnerem, který ve svých publikacích zmiňuje i několik jeho nálezů.

Leopold Anton Kirchner

* 25. červen 1808 (Vídeň) - † 29. prosinec 1879 (Kaplice)

Pocházel z Vídně, kde vystudoval lékařství-chirurgii, diplom obdržel v roce 1830. Po absolvování praxe se usadil v Kaplici, kde až do smrti působil jako praktický lékař.

Přírodovědec z okruhu F. M. Opize. Jeho hlavním zaměřením byla entomologie, ale publikoval i nálezy hub z jižní části Českobudějovického okresu. V příspěvku Beschreibung einiger neuer und im südlichen Theile des budweiser Kreises seltener vorkommender Pilze z roku 1856 uvedl přes 220 nalezených taxonů, z nichž většina zahrnuje druhy parazitující na rostlinách, až na výjimky mikromycety, rzi, sněti a pyrenomycety. Zhruba 2/3 taxonů popisuje jako nové druhy. Rozsah popisu mnohdy nepřesahuje 1-3 řádky textu.

Jak poukazuje F. Bubák, s výjimkou Cordy v této době nepoužívali mykologové mikroskop a s výjimkou Opize, který založil vlastní herbář, kam ukládal i materiál některých spolupracovníků, nepracovali způsobem, který by umožnil dalších generacím na výsledcích jejich práce stavět: „Uvážíme-li pak dále, že muži ti nemajíce potřebné mykologické literatury, neměli také náležitého přehledu o tehdejším stavu systematiky hub, a dále, že většina z nich jen pomocí lupy své nálezy určovala, musíme uznati, že výsledky jejich badání jsou pro nás ceny velice problematické. […] Známý ráz školy Opizovské, jenž v tom se jevil, že téměř každou odrůdu na nový druh povyšovala a popisovala, způsobil, že téměř všechny nové specie hub, Opizem vystavené, jsou ignorovány […]“ Bubák upozornil, že většina Kirchnerových taxonů již byla dříve popsána jinými autory, jejichž publikace neměl autor k dispozici. Kirchnerova Peziza Artemisiae byla roku 1857 Opizem přejmenována na Peziza Kirchneri (jméno Peziza Artemisiae totiž publikoval dříve Lusch). Druhým mykologickým dílem (1862) je Die Pilzsucht der Insekten zahrnující soupis všech tehdy známých entomofágních (tehdy „enthomophthorních“) hub. Dokladový materiál k většině Kirchnerových taxonů se patrně nedochoval, případně vůbec nevznikl. Podle Bubáka byly „některé druhy“ od Kirchnera uloženy v tehdejším botanickém oddělení Musea království Českého (dnešní Národní muzeum). Šlo však patrně o zanedbatelné minimum, dále totiž Bubák uvádí: „O houbách Kirchnerových není mi známo, kde se nalézají.“ Položky z této éry obecně hodnotí jako materiál poškozený časem, hmyzem, často sterilní nebo s neuvedenými či chybně určenými substráty.

Zdeněk Kluzák

* 24. červenec 1926 (Milevsko) - † 18. červenec 2003 (Č. Buděj.)

Mykolog, popularizátor houbařství, promovaný pedagog. Od 50. let učil na Rolnické (později Střední zemědělské technické) škole v Českých Budějovicích biologii a chemii. Zprvu se věnoval botanice vyšších rostlin, později začal prohlubovat svůj zájem o houby, což vyústilo v jeho zvolení do čela nově vzniklého mykologického klubu v polovině šedesátých let. Jako předseda mykologického klubu (1966-1993) se zasadil o rozšíření členské základny klubu, propagaci jeho činnosti, pořádání pravidelných výstav hub v Českých Budějovicích (i v jiných částech regionu, kde mimo jiné podpořil založení dalších mykologických kroužků).

K nejvýznamnějším zásluhám Zdeňka Kluzáka v roli klubovního předsedy patří organizace a vedení Prvních českobudějovických mykologických dnů (září 1971) a prosazení systemizovaného místa mykologa v rámci Jihočeského muzea od ledna 1974. Poté, co nově zřízený post opustila mykoložka Růžena Podlahová, na doporučení členů mykologického klubu sám nastupuje na uvolněnou pozici. Mimo organizace Druhých českobudějovických mykologických dnů (1976) a VII. celostátních mykologických dnů (1982) se věnoval mykofloristice - především hřibovitých a břichatkovitých hub.

Do biomonitoringu zapojil nejen členy mykologického klubu, ale také širokou veřejnost, které za svoji mykologickou dráhu adresoval 208 rozhlasových vstupů a 710 novinových článků. V rámci hřibovitých podchytil několik taxonů do té doby v regionu neznámých, například hřib moravský (Aureoboletus moravicus), zaznamenal ústup (dnes již chráněného) hřibu královského (Boletus regius) z jižních Čech v 80. letech, popsal nový druh hřib klamný (Boletus fallax s. Kluzák) nyní známý jako hřib Kluzákův (Boletus kluzakii). Z břichatkovitých se věnoval hlavně šíření nepůvodních druhů. Od roku 1963 evidoval nálezy květnatce Archerova (Clathrus archeri) v Československu a až do odchodu na penzi se věnoval sledování postupu této houby do dalších regionů a sousedních zemí. Jako první v Československu podchytil nález psivky Ravenelovy (Mutinus ravenelii) a ocasníku křížatého (Lysurus cruciatus). Roku 1987 obdržel čestné členství Československé mykologické společnosti, ocenění Zlatý Cantharellus a o rok později čestné uznání Československé vědecké společnosti pro mykologii. Po odchodu na penzi působil až do roku 1993 jako předseda mykologického klubu, následně přestoupil do funkce místopředsedy, ve které setrval do prosince 1997. Mimo spolupráce s klubem a ČMS (mykofloristický průzkum „Houba roku“ vyhlašovaný v Mykologickém sborníku) se věnoval ochraně staveb před dřevokaznými houbami.

Kašpar Kříž

* 3. leden 1880 (Kamenný Újezd) - † 5. únor 1963 (K. Újezd)

Rodák, kronikář, čestný občan a člen letopisecké komise Kamenného Újezdu u Českých Budějovic, jednatel tamního Svazu protifašistických bojovníků, oblastní referent Československé mykologické společnosti (ČMS), čestný člen ústředního výboru ČMS, jmenovaný člen výstavního kruhu ČMS a čestný člen redakčního kruhu Časopisu Československých houbařů.

V polovině 20. století pořádal pravidelné každoroční výstavy živých hub, pravděpodobně jedny z prvních nebo vůbec první v regionu. Výstavy pořádal od roku 1943 v Kamenném Újezdě, ve školním roce 1948/49 navíc i ve Vyšším Brodě na tamní osmileté střední škole ve spolupráci s jejím ředitelem Františkem Paťchou (vystaveno bylo 89 druhů hub). Výstavy byly navštěvované širokou veřejností i žáky základních a středních škol. Výtěžek věnoval K. Kříž školám na opatření pomůcek, veřejným knihovnám a na podporu vzdělanosti obecně. Ve smuteční řeči vzpomínal Tomáš Müller ze SPB: „Velikou láskou soudruha Kříže bylo všechno, co krásného dává příroda: stromy, keře, květiny, les a houby.“

Jindřich Kučera

* 12. červenec 1867 (Březové Hory) - † 30. říjen 1934 (Bělčice)

Učitel, botanik a mykolog. Pocházel z Březových Hor u Příbrami, kde jeho otec pracoval jako důlní dozorce. Po vystudování nižší školy střední a učitelského ústavu v Příbrami působil krátce na několika různých místech. Nakonec se usadil na Blatensku v jihočeských Bělčicích. Studoval cévnaté rostliny v regionu, ale nejvíce se věnoval houbám. Publikoval ve sborníku Mykologia a Časopise československých houbařů, pořádal přednášky „lidové i vzdělávací“, uspořádal také několik regionálních kurzů, pracoval s mikroskopem. Mimořádně ceněné jsou jeho kresby, kterých zanechal několik tisíc (51 z rodu Lactarius, 231 z rodu Cortinarius, 132 z rodu Russula…) a jimiž byly v uvedených sbornících doprovázené jeho články, i příspěvky dalších autorů. Většinu ilustrací zhotovil tužkou, přesto vynikají až fotografickým detailem, prostorovostí a realistickým dojmem. Jeho posledním, avšak nedokončeným dílem, byla monografie rodu Russula.

Spolupracoval s řadou předních českých mykologů, mimo jiné s Josefem Velenovským, který o něm napsal: „Kučera věnoval celý svůj život studiu hub bez nároku na zisk a uznání.“ Slovy uznání nešetřil ani František Smotlacha: „Nikdo jiný nedovedl lépe slovy, tužkou nebo perem vystihnout přírodu - v našem případě houby.“ Spolupracovník Československé mykologické společnosti Václav Sak, který znal Kučerovy kresby z Časopisu československých houbařů, neskrýval překvapení, když se dozvěděl podrobnosti o jeho osobním životě: „Domníval jsem se, že Kučera je akademickým malířem. Moje úcta k němu vzrostla, když jsem se dozvěděl, že je učitelem na obecné škole.“

Krom mykologie patřila k jeho zájmům hudba. Ovládal několik nástrojů, zhudebnil básně Jaroslava Vrchlického a v rukopise zanechal několik orchestrálních skladeb. V mládí koncertoval a zpíval ve spolcích. Botanik František Maloch jeho stať „Houbová žeň“ hodnotil slovy: „Pojednání tak mne nadchlo, že jsem neodolal touze autora poznati osobně. … Nečetl jsem předtím nikdy tak básnicky okouzlující stati přísně vědecké, podané slohem strhujícím. … Autorova znalost hub byla překvapující, dokonalá, podaná svěže, nejvýš zajímavě a přitom krátce, ale výstižně.“

Kajetan Nenning

* 18. prosinec 1769 (Stiftung) - † 13. březen 1845 (Vyšší Brod)

Pocházel ze Stiftungu v Rakousku (obec blízko současných hranic s Českou republikou). Po většinu života ale působil ve Vyšším Brodu jako lékař (respektive „Stiftartz“ či „Chyrurg“). Byl jedním z prvních spolupracovníků F. M. Opize, byl též v kontaktu s kaplickým lékařem Leopoldem Kirchnerem. Podobně jako Kirchner a Jungbauer se mimo zelené rostliny zajímal i o houby. O konkrétních nálezech ale nemáme žádné informace - pocházet by měly především z Vyšebrodska a Čertovy stěny.

Jan Nešpor

* 12. duben 1839 (Praha) - † 6. prosinec 1926 (Třeboň)

Pocházel z rodiny pražského měšťana spravujícího hospodářství a vinici. V důsledku neúrody a dalších nepříznivých okolností ale rodina přišla o majetek. Přes existenciální problémy dostudoval českou reálku a následně chemické oddělení pražské polytechniky. Znechucen tehdejšími poměry opustil první zaměstnání v cukrovaru a složil učitelské zkoušky. Přestěhoval se do Třeboně, kde přijal místo učitele na nižší reálce a poznal nastávající choť. Po zrušení reálky působil čtyři roky na průmyslovce v Jindřichově Hradci, odkud se přesunul do Přelouče, kde řediteloval. V roce 1873 byl jmenován ředitelem nově založené dívčí měšťanky v Klatovech. Za úspěšný boj s nezájmem o vzdělávání žen byl roku 1875 povýšen a stal se školním inspektorem pro okresy Klatovy a Domažlice. Po zrušení tohoto místa v roce 1890 se vrátil zpět do školy. V roce 1906 odchází na penzi a vrací se do Třeboně, rodiště své manželky. Po dvaceti letech prodělal v Brně operaci, rekonvalescenci zkomplikoval zápal plic, ze kterého se již nezotavil.

Publikoval o mineralogii, potravinářské chemii, somatologii, metrologii. Věnoval se také archeologii, botanice a mykologii. Zabýval se mykofloristikou Pošumaví, po odchodu na penzi pak pod vlivem botanika A. Weidmanna u mykologie zůstal, věnoval se oblasti Třeboňska. Houby maloval, v depozitáři Národního muzea a muzea v Klatovech se dochovaly stovky barvených tabulí obsahující tisíce obrázků, často doplněných mikroskopickou analýzou.

Spolupracoval s italským mykologem Giacomo Bresadolou, který revidoval i většinu jeho barevných tabulí. Bresadola po Nešporovi roku 1920 pojmenoval kornatec Nešporův (Odontia nespori, dnes Xylodon nespori) a na základě Nešporova sběru popsal roku 1926 větvovku velkovýtrusou (Vuilleminia megalospora). Nešpor se věnoval především chorošovitým, s jejichž určováním mu pomáhal americký mykolog Curtis Gates Lloyd. Byl v kontaktu s J. Velenovským, který ve svém díle České houby zmiňuje Nešporovy sběry z Třeboňska. Velenovský na základě Něšporových sběrů popsal tři druhy kornatcovitých hub, kornatku různovýtrusnou (Corticium heterosporum), po Nešporovi pojmenovanou kornatku Nešporovu (Corticium Nešpori, později synonymizovanou s Hymenochaete mougeotii) a po Františku Bubákovi pojmenovanou vatičku Bubákovu (Hypochnus Bubaci).

František Neuwirth

* 19. listopad 1883 (Radouňka) - † 27. prosinec 1968 (J. Hradec)

Pedagog, středoškolský profesor, filolog a dlouholetý amatérský mykolog. Pocházel od Radouňky u Jindřichova Hradce, z místa, kde později vznikla Nová hospoda. Po absolvování gymnázia v Hradci pokračoval ve studiích na Karlově univerzitě. Filologii volil z existenčních důvodů, přestože více tíhl k přírodním vědám. Vojenská služba, která ho zavedla i na srbskou, ruskou a italskou frontu, mu dala možnost setkat se s mykoflórou několika evropských zemí. Velkou část života strávil na Moravě, kde působil před válkou nejprve krátce jako suplent ve Vyškově, pak dostal umístění v Kyjově a nakonec (ještě před válkou) v Bučovicích, kam se i po válce vrátil a kde setrval jako gymnaziální profesor až do odchodu na penzi roku 1943. V roce 1950 se vrátil do jižních Čech, Jindřichova Hradce.

Houbám se věnoval od dětských let, jeho zájem o přírodu podporovala i rodina a v době gymnaziálních studií i učitelé přírodopisu. Své nálezy dokladoval a to jak formou exsikátů, tak i nakládáním do konzervační tekutiny. Velké množství hub zachytil na černobílé fotografie, vytvořil i řadu ručně kolorovaných diapozitivů, které využíval při přednáškové činnosti. Byl v kontaktu s významnými profesionálními i amatérskými mykology a botaniky, K. Kavinou, F. Tytlem, J. Bezděkem, J. Velenovským, F. Smotlachou, R. Picbauerem, F. Skyvou, J. Macků, A. Pilátem, F. Šmardou, V. Vackem, R. Veselým, V. Melzerem, J. Herinkem i J. Podpěrou.

Sám publikoval jeden nový taxon: Aleuria proteana Boud. var. slavkoviensis Neuwirth, řadu dalších popsal Josef Velenovský na základě dodaných nálezů. Z jižních Čech (okolí Jindřichova Hradce) pocházejí Neuwirhtovy nálezy publikované a popsané Velenovským jako chřapáč (dnes ucháč) Neuwirthův (Gyromitra Neuwirthi), genea Neuwirthova (Genea Neuwirthi) nebo pevník Neuwirthův (Stereum Neuwirthii).

Bohumil Plánský

* 25. září 1901 (Č. Budějovice) - † 3. duben 1986 (Č. Budějovice)

Plukovník čs. armády, jeden ze zakládajících členů mykologického kroužku v Českých Budějovicích, čestný člen Československé mykologické společnosti (ČsMS), člen ČsMS (již před rokem 1930, kdy se poznal s F. Smotlachou), člen širšího výboru ČsMS pro Čechy. Publikoval velké množství vlastních obrázků hub a doprovodných popisů: v Jihočeské pravdě (od roku 1968) přes 500 vyobrazených druhů a popisů, v deníku Rovnost (1974-77) 95 druhů, v deníku Pravda (1974-76) 50 druhů. V Časopisu československých houbařů vydával pravidelné výzvy k hledání vzácných druhů hub (především břichatkovitých) na území Československa. Texty doplňoval velmi zdařilými kresbami. Články publikoval i v zahraničních periodicích, vyšly např. v německém Mykologisches Mitteilungsblatt a japonském Kinoko.

V našem mykologickém klubu (MK) si vzal na starost sledování počasí (pravidelně referoval o množství srážek a vývoji s ohledem na růst hub), byl tiskovým a propagačním referentem, znalcem v poradně pro houbaře a zprostředkovatelem kontaktu mezi MK a ČsMS. Pro MK i veřejnost připravil řadu přednášek doprovázených barevnými diapozitivy.

Růžena Podlahová

* 25. srpen 1947 (Kaplice) - † 24. červenec 1987 (Tegernheim)

První profesionální mykoložka Jihočeského muzea, promovaný biolog, kandidát věd. Po maturitě na gymnáziu v Kaplici studovala biologii na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zpočátku studovala vyšší rostliny, sledovala rozšíření cévnatých rostlin v jižních Čechách. Téma diplomové práce ale spadalo do mykologie, zvolila si pyrenomycety, které stály na okraji zájmu tehdejších československých mykologů. Na „Příspěvku k poznání českých alnikolních pyrenomycetů a jejich imperfektních forem“ pracovala v letech 1968 až 1970, kdy diplomovou práci obhájila s výborným výsledkem. Na 121 stranách textu a 22 obrazových tabulích rozebrala 35 druhů nalezených na olších, z čehož 3 druhy popsala jako nové. Po ukončení studia nastoupila jako aspirantka do mykologického oddělení Národního muzea v Praze. Tam jako školitelé působili Albert Pilát a Mirko Svrček, se kterým se znala již z doby příprav diplomové práce (převzal její vedení po Z. Urbanovi, jenž odcestoval na dlouhodobou stáž do ciziny). Během příprav kandidátské dizertační práce „Lignikolní zástupci čeledi Lasiosphaeriaceae (Fuck.) Nannf.“ čítající dva svazky o 320 stranách textu a 79 obrazových tabulích, shromáždila dokladový materiál z území Československa, dostupnou světovou literární dokumentaci a zrevidovala tuzemské i zahraniční kolekce zaslané řadou evropských i severoamerických ústavů. Práci obhájila 4. prosince 1974 na půdě Karlovy Univerzity, kde získala titul kandidáta věd. Mirko Svrček toto dílo označil za nejdůkladnější souborné světové zpracování dané skupiny pyrenomycetů.

„Nepochopením“ tehdejšího vedení Národního muzea musela instituci opustit a hledat jiné pracoviště. Tím se od 1. ledna 1974 stalo nově otevřené mykologické oddělení Jihočeského muzea, pro nějž Růženu Podlahovou doporučil Zdeněk Kluzák jako předseda Mykologického klubu Domu kultury ROH. V této pozici ale setrvala jen krátce, záhy se provdala za německého mykologa Oswalda Hilbera (s nímž se seznámila během mykologických dnů roku 1971 v Brně). Novomanželé se přestěhovali do městečka Tegernheim u Regensburgu, kde se Růženě Hilberové-Podlahové narodil syn. Poté již zůstala v domácnosti a mykologii se věnovala pouze amatérsky, byť na profesionální úrovni. V tomto období vydala čtyři vlastní práce, na deseti se podílela s manželem a na dalších čtyřech spolupracovala s jinými autory. Prom. biol. Růžena Hilberová-Podlahová, CSc. zemřela po těžké nemoci v létě 1987 v Tegernheimu. Slovy M. Svrčka: „Ve světové mykologii vždy bylo poskrovnu žen s vrozeným smyslem pro taxonomii organismů, které v tomto oboru pracovaly a vynikly. Nepochybuji, že R. Hilberová-Podlahová byla jednou z oněch vzácných výjimek. Byla mojí jedinou žačkou se všemi předpoklady k takto zaměřené vědecké činnosti: byla vytrvalá, houževnatá, pečlivá, kritická, pilná a především talentovaná. Československá mykologie ji ztratila dvojnásobně; poprvé, když odešla za svým mužem, podruhé, když nás opustila sama - a navždy.“

Josef Velenovský

* 22. duben 1858 (Čekanice) - † 7. květen 1949 (Mnichovice)

Profesor Univerzity Karlovy, ředitel botanického ústavu a botanické zahrady, paleobotanik, botanik a zakladatel moderní české vědecké mykologie. Pocházel z Blatenska, po gymnaziálních studiích v Písku odešel do Prahy na Karlovu univerzitu, kde studoval jako žák prof. F. Čelakovského. Již v druhém ročníku spolupracoval s profesorem A. Fričem na květeně české křídy.

Před první světovou válkou byl požádán Botanickou Společností o vytvoření popularizačního díla o houbách. Na sepsání dostal tříletý termín, který akceptoval pouze proto, že se houbám soukromě věnoval již od roku 1900. S důkladností sobě vlastní se rozhodl všechny druhy hub prostudovat a složit vlastní popisy na základě živého materiálu. Tím se původně tříletý plán protáhl na plných sedm let - dál už Velenovský nechtěl termín posouvat, obával se, že by s ohledem na svůj věk nemusel dílo dokončit. Namísto původně zamýšleného houbařského atlásku vznikla pětidílná práce o 950 stranách popisující přes 2000 druhů. Popsal v ní mnoho nových taxonů, zavedl české názvy nejen pro druhy, ale i celé rody. Přestože vyjádřil rozhořčení nad tím, že z důvodu poválečné ekonomické situace musel dílo zredukovat (nejvíce utrpěla původně rozsáhlá obrazová příloha) a potěšit ho nemohla ani nízká kvalita papíru a tisku, staly se České houby výchozím bodem české vědecké mykologie (později je do latiny - ve snaze vyjít vstříc zahraničním vědcům - přeložil A. Pilát).

Po odchodu na penzi zpracoval i české diskomycety v díle Monographia discomycetum Bohemiae (1934) vydaném již v latině. Profesor K. Cejp popsal, jak si po mykologické exkurzi Velenovský krátil na nádraží čekání na vlak: „Zaujala ho skupina keřů, do níž vkročil, převracel kdejaký klacek, prohlížel kdejaký lístek a jak byl tak sehnutý v roští, zastavil se u něho nějaký muž a hned se zeptal: ,Copak tam, dědečku, hledáte?‘ - ,I broučky hledám‘, a nám potom povídal: ,Přece mu neřeknu, že hledám houby, vždyť by nás mohl považovat za blázny!‘…“

Rudolf Veselý

* 16. duben 1884 (Soběslav) - † 3. listopad 1966 (Praha)

Pedagog, botanik, mykolog, publicista. Pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval tamní učitelský ústav, učil na několika školách na Vysočině, odkud se roku 1920 přesunul do Prahy. Společně s Františkem Smotlachou založil v roce 1921 Československou mykologickou společnost, ve které po deset let zastával pozici jednatele. Roku 1939 odešel do penze, vrátil se do rodné Soběslavi, kde se dále věnoval mykologii. Napsal řadu odborných i popularizačních článků do různých časopisů, pro Atlas hub evropských vydávaný Albertem Pilátem a Karlem Kavinou přispěl monografií Amanita - muchomůrka (1934). Za nejvýznamnější část jeho díla jsou považované dvoudílné Československé houby (234 a 153 stran, 1938/1951 a 1946), které později společně s Františkem Kotlabou a Zdeňkem Pouzarem přepracoval pod názvem Přehled Československých hub (k vydání vyšlo až po jeho smrti v roce 1972).

Rudolf Veselý zanechal i velkou řadu ilustrací - perokresbami a lavírovanými kresbami doplnil původní Československé houby (v Přehledu jsou již použity pérovky A. Zezuly, protože původní originály shořely při požáru), Národnímu muzeu v Praze zůstalo 564 jeho akvarelů, z nich byl bohužel zveřejněn jen nepatrný zlomek. K jeho zásluhám lze přičíst i objev nového druhu holubinky na Soběslavských blatech roku 1929, kterou nedlouho poté popsal český mykolog Václav Melzer jako holubinku rašelinnou (Russula helodes).

Rudolf Vranovský

* 9. březen 1926 (České Budějovice) - † 9. březen 1982 (Č. B.)

Amatérský mykolog, čestný člen a člen výboru Československé mykologické společnosti, nositel odznaku Zlatý Cantharellus, člen výboru Mykologického klubu Domu kultury ROH v Českých Budějovicích vyznamenaný pamětní medailí Jihočeského muzea. Za války pracoval jako elektrotechnik-slaboproudař, po osvobození začal studovat na elektrotechnické fakultě na tehdejší Vysoké škole technické v Praze. Studií musel zanechat pro těžké srdeční onemocnění. Po návratu do Budějovic pracoval jako rozhlasový technik na vysílači, později jako technik radioodrušovací služby. Roku 1972 došlo ke zhoršení zdravotního stavu, takže odešel do invalidního důchodu. Rád se zabýval přírodními vědami, především pak mykologií, které po odchodu do penze věnoval většinu svého času.

Členem mykologického klubu se stal krátce po jeho založení, v roce 1967. Usilovným samostudiem získal široké znalosti, takže mu krátce po zapojení do klubovního života byla svěřena funkce hlavního znalce houbařské poradny. Zodpovídal také za úspěšnou realizaci každoročních výstav hub, fungoval jako člen krajské zkušební komise pro zkoušky ze znalosti hub, nabízel odbornou pomoc dalším mykologickým kroužkům v regionu. Mykolog Zdeněk Kluzák, který jej považoval za vynikajícího znalce hub, o něm napsal: „Všichni, kteří přišli s Rudolfem Vranovským do bližšího styku, si ho velmi vážili pro jeho osobní vlastnosti - skromnost, znalosti, nesmírnou píli a houževnatost, ochotu kdykoli pomoci jiným, nezdolný optimismus jímž čelil své chorobě a lásku k lidem - vlastností to, jež jsou dány jen skutečným osobnostem.“

Valentin Weinzettl

* 13. únor 1858, Stráž nad Nežárkou – † 20. říjen 1943, Třeboň

Paleontolog - asistent Musea království Českého (od r. 1881), středoškolský pedagog (matematik, aritmetik, fyzik, přírodopisec, geolog, němčinář; v Třeboni od roku 1888, předtím v Č. Budějovicích na gymnáziu Česká) a v letech 1913-1926 gymnaziální ředitel v Třeboni, kde se také věnoval správě botanické zahrady. Spolupracoval s Josefem Velenovským (oba byli asistenty paleontologických sbírek a členy Přírodovědeckého sboru Musea království Českého), kterého během příprav publikace České houby (1920) zásoboval položkami hub z Třeboňska a informacemi o rozšíření řady druhů (Velenovský jeho jméno uvádí u více než 50 taxonů). Jeho činnost lze považovat za první systematičtější mykologický průzkum této oblasti. Velenovský na jeho počest pojmenoval rod Weinzettlia, jehož zástupce Weinzettlovka červená (Weinzettlia rubescens) byl později synonymizován s pavučincem červenošupinným (Cortinarius bolaris) a dále druh choroš Weinzettlův (Polyporus Weinzettlii) později synonymizovaný s dubovnicí střevovitou (Pachykytospora tuberculosa), lišku Valentinovu (Cantharellus Valentini) synonymizovanou s kalichovkou zvonečkovou (Xeromphalina campanella), rod Valentinia synonymizovaný s rodem Xeromphalina a vodohlav Valentinův (Hydrocybe Valentini).

---

Spolupracovníci F. M. Opize

Botanik Filip Maxmilián Opiz (1787 – 1859) dokázal díky několika významným krokům (1819 založil Výměnný ústav pro výměnu herbářových položek a 1823 zpravodaj Naturalientausch) vytvořit okruh spolupracovníků mapujících regionální flóru. Někteří se věnovali i houbám. Z této generace působili v jižních Čechách Jakob Thomas Jungbauer (1785 – 1852), Leopold Anton Kirchner (1808 – 1879) a Kajetán Nenning (1769 – 1845). Přínos této skupiny přírodovědců pro mykologii je obtížné hodnotit, neboť se z jejich díla (ať už ze záznamů nebo materiálu) dochovaly jen minimální útržky, které navíc nevznikaly v souladu s úzy současné vědy.

Spolupracovníci J. Velenovského

Počátkem 20. století přispělo několik jednotlivců k mykologickému průzkumu jižních Čech tím, že údaje o nálezech, případně i samotné položky, zasílali J. Velenovskému během příprav jeho mykologického díla. Až na výjimky o těchto osobách nemáme bližší informace. Byli to Rudolf Hampl (17. 4. 1860, Nové Město nad Metují – 9. 11. 1925, Netolice; ředitel školy ve Vlachově Březí a v Netolicích, přírodovědec a amatérský archeolog), p. Hejný (nálezy ze Šumavy), p. insp. J. Hedrich (nálezy ze Šumavy a Třeboňska), p. Macháček (nálezy z Písecka), prof. Alois Mrázek (nálezy z Třeboňska), J. Šimek (nálezy z Č. Budějovic, Ostrolovského Újezda, Trocnova, Komařic, Trhových Svinů, Blanského lesa a Novohradských hor). Ze známějších osobností pak PhDr. Josef Ambrož (*18. 2. 1885 nebo 1886, Štěpánovice – †5. 9. 1950, Třeboň; středoškolský profesor v Č. Budějovicích, Třeboni a Jihlavě, botanik) a prof. dr. Karel Kavina (*5. 9. 1890, Praha – †21. 1. 1948, Praha; mykolog a botanik, věnoval se především Šumavě, částečně jihočeské části Vysočiny a Třeboňsku). Mykoflóru Třeboňska sledoval Antonín Weidmann (*15. 1. 1850, Třeboň – †10. 7. 1915, Třeboň), botanik a pedagog, zmínky o jeho nálezech z okolí Třeboně uvádí A. J. Bernard v Jedlých houbách okolí Táborského (1910).

Okruh třeboňských přírodovědců

Od přelomu 19. a 20. století se v oblasti Třeboňska formovala skupina přírodovědců, kterou tvořili botanici se zájmem o houby, botanici spolupracující s mykology a částečně samotní mykologové. Do tohoto okruhu lze řadit část spolupracovníků J. Velenovského, ale i další osobnosti. Patřili k nim botanik Antonín Weidmann, inspektor Jan Nešpor, botanik Josef Ambrož, inspektor Jan Hedrich, botanik a mykolof prof. Karel Kavina (na Třeboňsku trávil dovolené), bryolog Vojtěch Ježek, lesní inženýr Přemysl Březina a mykolog MUDr. Jiří Kubička (pravidelně navštěvovaný mykologem RNDr. Mirko Svrčkem).

---

Poděkování:

• B. Irové z Jihočeského muzea za ochotné dohledání a poskytnutí materiálů o životě některých osobností
• A. Kohoutové, ředitelce gymnázia v Třeboni, za informace o působení V. Weinzettla a jeho fotografii.
• T. Tejklové z Muzea východních Čech za opatření materiálů o životě J. Nešpora.

---

aktualizováno 16. února 2022