Hledejte v jižních Čechách…

Russula zvarae – holubinka Zvárova (ČS: DD)

Mykorhizní symbiont dubů, snad i jiných listnáčů, rostoucí v teplých listnatých lesích nižších poloh na těžších, nepříliš kyselých půdách. O rozšíření této holubinky v ČR se toho ví jen velmi málo. Tvoří plodnice střední velikosti. Růžově červená barva klobouku (většinou dosti uniformní) bývá patrná i na části jinak bílého třeně. Pokožka klobouku je „decentně“ matná, při okraji slupitelná. S podobným zbarvením se setkáváme také u několika dalších druhů holubinek: na první pohled velmi podobná holubinka sličná (Russula lepida) má neslupitelnou pokožku klobouku a o poznání tužší dužninu s mentolovou chutí, holubinka jitřenková (Russula velutipes) má pokožku klobouku na temeni častou odbarvenou do žlutava, třeň zpravidla beze stop růžové a dužninu naopak mnohem měkčí. Holubinka Zvárova fruktifikuje zpravidla v období vrcholného léta. V jižních Čechách je pravděpodobně velmi vzácná – doposud jsou tu známy pouhé dvě její lokality, hráze rybníků na Táborsku. Pátrání po ní by mohlo být úspěšné na jiných hrázích rybníků v nižších polohách, zejména v obou jihočeských pánvích, popř. v teplých listnatých lesích, zejména na Hlubocku a Písecku, mj. na svazích údolí Vltavy a Otavy. Také by mohla být nalezena ve starých parcích pod soliterními duby.

Leccinum crocipodium – kozák dubový (ČS: VU)

Mykorhizní symbiont vázaný na duby. Roste v teplých oblastech, v lesích na sušších místech, v ČR jen v nižších polohách, např. na Mladoboleslavsku, v Polabí a v okolí Brna. Je to jediný u nás rostoucí kozák, který má v mládí žluté rourky, včetně pórů. (Spolu s dalšími příbuznými takto zbarvenými kozáky, rostoucími však v rámci Evropy jen v její jižní části, je nyní řazen do rodu Leccinellum.) Také na pokožce klobouku a třeně aspoň v mládí převládají žluté tóny. Pokožka klobouku má silnou tendenci k políčkovitému rozpraskávání, projevující se za sucha a ve stáří. Dužnina se vyznačuje nápadnou oxidací – po rozříznutí se zabarvuje nejprve špinavě růžově, posléze tmavne až černá. Houba tvoří plodnice zejména v létě. Jižní Čechy leží stranou hlavních oblastí výskytu tohoto kozáka v ČR, je odtud doložen pouze jediný jeho nález, a to z okolí Protivína (1985). Z nějakého důvodu neroste na jihočeských rybničních hrázích, které jsou známy výskytem řady jiných teplomilných hřibovitých hub. Nejnadějnější se jeví pátrat po něm v doubravách na slunných svazích údolí Otavy a Vltavy na Písecku.

Boletus subappendiculatus – hřib horský (ČS: EN)

Mykorhizní symbiont smrku a jedle. Vyskytuje se v horských a podhorských jehličnatých a smíšených lesích na neutrálních a slabě kyselých podložích, nejhojněji v tzv. borůvkových smrčinách, s oblibou ve světlinách, podél cest apod. Tento hřib byl vědecky popsán až v roce 1979, a to česko-slovenskou skupinou mykologů na základě nálezů z hor severního Slovenska. Je dosti podobný hřibu přívěskatému, ale kromě odlišné autekologie se od něj odlišuje také bledšími tóny pokožky klobouku (v mládí je žlutookrová, pak hnědookrová), obvykle bledší žlutí pokožky třeně, nepřítomností tzv. přívěsku naspodu třeně, o poznání menší tendencí dužniny k modrání a naopak pozvolným růžověním dužniny třeně v jeho spodní části. Tento hřib fruktifikuje především v létě. V jižních Čechách jsou známy jeho nálezy z pásu od Vimperka přes Volary, Horní Planou až ke Frymburku. V této oblasti jistě existují i další, dosud neobjevené lokality, a hřib horský se pravděpodobně vyskytuje i jinde v jižních Čechách. Zajímavý je jeho pravidelný výskyt na jedné mikrolokalitě na Vltavotýnsku, tj. ve stupni pahorkatiny.

Hydnellum suaveolens – lošákovec libovonný (ČS: CR)

Mykorhizní symbiont smrku (možná i jiných jehličnanů). Ekologické optimum má v horských smrčinách na neutrálních a slabě kyselých podložích, vyskytuje se však i v nižších polohách, už od stupně pahorkatiny, a to zejména v tzv. borůvkových smrčinách ve stadiích tyčoviny a kmenoviny. V ČR byl od 2. poloviny 20. století zaznamenán jeho výrazný ústup (podobně jako v ostatních zemích střední Evropy), a zatím se zdá, že na rozdíl od některých jiných lošákovitých hub se do našich lesů po snížení průmyslových emisí v 90. letech 20. století nevrátil. Plodnice vyrůstají v opadu, často mezi mechy; zpravidla tvoří malé skupiny, nezřídka bývají srostlé klobouky a tvoří tak jakési „lívance“, v nichž bývají zarostlé okolní rostliny, např. borůvčí. Klobouk je v mládí vypouklý, nápadně plstnatý, bělavý, obvykle s modravým nádechem, v dospělosti zpravidla koncentricky i paprsčitě vrásčitý (často s výrůstky), kromě bělavého až bledě šedomodravého okraje světle hnědý. Nápadným znakem je přítomnost modré barvy na plodnicích: v dužnině třeně, v dužnině klobouku v podobě pásů, v mládí na ostnech. Dužnina má výraznou sladkou vůni po anýzu. Tento lošákovec tvoří plodnice zejména v létě. V jižních Čechách je v současnosti znám z jediné lokality, Velkého huteckého lesa poblíž Hlinice na Táborsku, kde se nepravidelně vyskytuje už po několik desetiletí. Jeho další lokality by snad mohly být objeveny na Šumavě, v Novohradských horách a v jejich podhůří, popř. v podhorských lesích Jindřichohradecka.

Phaeocollybia jennyae – kržatka Jennyina (ČS: EN)

Mykorhizní symbiont smrku, vzácněji buku. Roste v lesích na kyselých, živinami chudých půdách, od pahorkatiny po hory, s oblibou na lesních světlinách. Často tvoří husté početné skupiny, ve kterých se jednotlivé klobouky překrývají a zdálky tak dávají dojem jednolité plochy. Pokožku klobouku zbarvenou v různých odstínech červené mají tři u nás rostoucí druhy tohoto rodu, kržatku Jennyinu však lze již v terénu rozpoznat (s určitými terénními zkušenostmi…) podle brzy se rozprostírajícího klobouku, relativně kratšího (i když typicky nápadně kořenujícího) třeně a ředkvičkové vůně s charakteristickou aromatickou komponentou. Fruktifikuje především v období vrcholného léta. V jižních Čechách je známa z velmi malého počtu lokalit, roste tu zejména v tzv. borůvkových smrčinách, zpravidla ve stadiu tyčkoviny. V takových kulturních, ale na pohled často velmi pěkných, navíc na houby – především ekotomykorhizní – bohatých porostech, zejména v podhůří Šumavy a Novohradských hor, ale také v podhorských oblastech Jindřichohradecka, by mohly být objeveny její další lokality.

Entoloma mougeotii – závojenka Mougeotova (ČS: CR)

Saprotrof rostoucí především na nelesních stanovištích od pahorkatiny až po horský stupeň: na různých druzích živinami chudých luk, nejčastěji na loukách vlhkých nebo až rašelinných, ale jindy naopak na suchých trávnících. Vyskytuje se jak na kyselých, tak na neutrálních a bazických půdách. (Ekologická amplituda popisované různými autory je natolik široká, že je těžké uvěřit, že se jedná stále o tentýž druh...) Houba má šedavě modravý až nafialověle hnědavý, plstnatý až jemně paprsčitě šupinkatý, někdy naznačeně kruhatý, v mládí uprostřed prohloubený klobouk, a vláknitý třeň, zbarvený v podobných, ale znatelně světlejších tónech. Fruktifikuje především v letních měsících. V jižních Čechách zřejmě ještě nebyla nalezena. V poslední době však byla zaznamenána na několika rašeliništích na Jihlavsku, takže její výskyt v jižních Čechách je dosti pravděpodobný. Kde ji hledat? Na rašeliništích Jindřichohradecka (jsou nejblíže těm na Jihlavsku…) a Třeboňska, popř. na Blatensku nebo v Pošumaví…

Hygrophorus russula – šťavnatka holubinková (ČS: EN)

Mykorhizní symbiont dubů, rostoucí v teplých listnatých lesích nižších poloh, v ČR jen výjimečně mimo oblast termofytika. Upřednostňuje vápnité půdy. Ve druhé polovině 20. století se počet jejích lokalit na území ČR významně snížil. Houba tvořící velmi nápadné plodnice – velké, masité, na bělavém podkladu růžově až vínovočerveně skvrnité či žíhané. Fruktifikuje zejména v létě. Z jižních Čech je doložen pouze jediný nález (2002), a to z blízkého okolí Tábora, kde rostla ve fragmentu teplé doubravy na nejhornější části svahu zařízlého údolí potoka, přítoku Lužnice. Na podobných stanovištích by se snad mohla vyskytovat i jinde v jižních Čechách, zejména v jejich nejteplejších částech (Písecko, Hlubocko), popř. tam, kde jsou, byť velmi lokálně, splněny její stanovištní nároky (např. v příhodně exponovaných fragmentech listnatých lesů s duby na vápencích Strakonicka).

Amanita franchetii – muchomůrka drsná (ČS: EN)

Mykorhizní symbiont dubů, snad i jiných listnáčů. Roste v listnatých a smíšených lesích, většinou na světlých místech, a také mimo les. Dává přednost neutrálním až slabě bazickým půdám. Co do zbarvení velmi variabilní druh muchomůrky: barva pokožky klobouku bývá jen někdy žlutá, jindy olivově nebo šedě hnědá, nebo dokonce tmavohnědá. I u plodnic s pokožkou klobouku prostou žlutých tónů je však žlutá barva patrná přinejmenším na přerušovaných pásech vela nad bází třeně, popř. na vločkách na spodním okraji blanitého prstenu a většinou také na stroupcích vzniklých roztrháním vela na klobouku (ty jsou někdy spíše jen nažloutle šedavé), popř. pod pokožkou klobouku. Tato muchomůrka fruktifikuje v letních měsících. V jižních Čechách je pravděpodobně dosti vzácná (zvláště však její tmavší formy mohou být v terénu zaměňovány za jiné druhy rodu Amanita). Je doložena ze dvou jihočeských lokalit: arboreta Botanické zahrady VOŠ a SZeŠ v Táboře a z NPP Luční u Tábora. Pátrání po jejích dalších jihočeských lokalitách by proto mělo začít právě v parcích a na hrázích rybníků, bohatých na ektomykorhizní druhy…

K realizaci této stránky svými obrázky hub laskavě přispěli tito naši externí spolupracovníci: Jiří Burel (Jihlava), Václav Janda (Praha), Vincent Kabát (Bratislava) a Pavel Špinar (Tábor).
Snímky B. subappendiculatus č. 1 a 2 jsou převzaté z Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0), autor Gerhard Koller, upraveno