Hledejte v jižních Čechách…

Cortinarius purpureus s. Bidaud et al. – pavučinec nachový (ČS: DD)

Svými znaky dosti význačný, přesto v literatuře (i té moderní, s výjimkou francouzských autorů) opomíjený, popř. chybně interpretovaný (spletený s Cortinarius phoeniceus) druh. Vyskytuje se v jehličnatých a smíšených lesích se smrkem a jedlí, pravděpodobně upřednostňuje neutrální až slabě bazické podloží. Plodnice tvoří zpravidla od začátku září do začátku listopadu, vyrůstají zpravidla pospolitě.

Mají klobouk až 7 cm široký, v mládí kuželovitý až zvoncovitý, posléze rozprostřený s tupým hrbolem a zpravidla jednou nebo dvěma mělkými peridiskálními depresemi. Pokožka klobouku suchá, ± hladká, jen při okraji vláknitě plstnatá. Je červenohnědá, uprostřed téměř černá, při okraji karmínová, stářím nebo suchem blednoucí do ryšavě hnědočervené. Lupeny dosti husté, kalně karmínově červené s ± oranžovým ostřím. Stářím se jejich plocha odbarvuje do kalně oranžové, nakonec jsou zbarveny rezavohnědě od uvolňujících se dozrálých výtrusů. Kortina živě žlutá. Třeň ± válcovitý, často k bázi zúžený, na povrchu jasně žlutý až zlatožlutý (to zejména ve střední části), zdobený podélnými hnědými vlákny vela. Bazální plsť nenápadná, světle žlutá. Dužnina světle žlutá s olivovým odstínem. Vůně slabě ředkvičková s nasládlou komponentou, chuť ředkvičková.

Dosti vzácný, v jižních Čechách možná až roztroušeně se vyskytující druh pavučince z podrodu či sekce Dermocybe. V jižních Čechách je známo několik lokalit na Táborsku, Českokrumlovsku a Trhovosvinensku, v pahorkatinném a podhorském stupni. Nepochybně tu roste i na řadě dalších míst, např. v Pošumaví.

Cortinarius praestans – pavučinec náramkovcový (ČS: EN)

Mykorhizní symbiont buku, habru, lísky, lip, možná i dalších listnatých dřevin, rostoucí v lesích nižších poloh na vápnitých půdách. Velmi nápadné robustní plodnice se objevují od září do listopadu, zpravidla v pruzích, nebo dokonce kruzích.

Mají až 20 cm široký, v mládí polokulovitý, pak vyklenutý, nakonec plochý až talířovitý klobouk, s dlouho podehnutým okrajem, jenž je v mládí spojený se třeněm (namodrale) bělavými vlákny pavučinky. Pokožka klobouku je červenavě až fialově hnědá, stářím blednoucí do ryšavě hnědé, obvykle s přichycenými bělavými až nafialovělými útržky vela, alespoň na okraji paprsčitě svraskalá. Lupeny husté, v mládí bělavé až bledě fialové, pak šedavé, v dospělosti rezavohnědé od uvolňujících se dozrálých výtrusů. Třeň v horní části válcovitý, k bázi hlízovitě rozšířený, až 20 cm dlouhý a 3 (na bázi až 5) cm tlustý, nafialověle bělavý, pod ± prstenitým páskem na modravém podkladu oděný hustým, bledě fialovým až bělavým velem, v mládí souvislým, pak roztrhaným na pásy, stářím nabíhajícím do okrové. Dužnina pevná, bělavá, ve třeni namodralá. Vůně nevýrazná, chuť mírná.

V České republice je výskyt tohoto nápadného pavučince koncentrován do teplých oblastí s bazickým podložím: Většina známých lokalit je v Českém krasu, Polabí, na jižní a jihovýchodní Moravě. V jižních Čechách je velmi vzácný: Dlouhodobě se vyskytuje v NPR Vyšenské kopce na Českokrumlovsku, byl nalezen také na hrázi rybníka na Písecku. Dalších míst výskytu tu velmi pravděpodobně bude jen velmi málo: Je třeba po něm pátrat zejména ve vápnomilných bučinách, v dubohabřinách, popř. lískových křovinách, každopádně v lesích na vápnitých a humózních půdách v nižších polohách.

Cortinarius phrygianus – pavučinec václavkový

Ektomykorhizní druh vázaný na borovice se dvěma jehlicemi ve svazku. Roste v lesích na písčitých půdách, zároveň však upřednostňuje půdy s vyšším obsahem bází. Plodnice vyrůstají zpravidla v září a v říjnu.

Mají klobouk až 7 cm široký, v mládí polokulovitý, později zvoncovitý až rozprostřený s širokým hrbolem, ve stáří prohloubený. Povrch klobouku je v mládí vláknitý, šedoolivový, posléze šedoolivově až (nafialověle) tmavohnědě šupinkatý na bledě (naolivověle) okrovožlutém podkladu, nejhustěji na středu, nejřidčeji na okraji. Třeň válcovitý až vřetenovitý, někdy kyjovitý, bledožlutý, stářím od báze nabíhající do žlutohnědé, pod úrovní připojení kortiny zdobený výraznými šedoolivovými až (nafialověle) tmavohnědými kostrbatými pásy vela. Kortina jemně vláknitá, olivově žlutá. Lupeny husté, zúženě připojené ke třeni, zprvu bledě žlutookrové, později s olivovým nádechem, nakonec rezavohnědé od uvolňujících se dozrálých výtrusů. Dužnina bělavá, v bázi třeně naolivověle žlutavá, později vodnatě hnědožlutá. Vůně slabě ovocná, chuť nevýrazná.

V jižních Čechách byl nalezen jen na několika málo lokalitách v podhůří Šumavy a Novohradských hor a na Třeboňsku. Jsou to vesměs oligotrofní brusnicové bory bohaté na vzácné ektomykorhizní druhy hub. V těchto oblastech se zřejmě vyskytuje i na dalších místech, bezpochyby se však jedná o vzácný druh, a to i v celoevropském měřítku.

Leucopaxillus gentianeus – běločechratka hořká (ČS: VU)
syn. Leucopaxillus amarus

Terestrický saprotrof s optimem rozšíření v suťových lesích a bučinách, často na místech s výskytem jedle. Upřednostňuje vápnité a humózní půdy. Plodnice se objevují od srpna do listopadu, vyrůstají zpravidla v početných skupinách.

Mají až 12 cm široký, v mládí vyklenutý klobouk s dlouho podvinutým okrajem, v dospělosti plochý, na kraji často vroubkovaný. Pokožka klobouku je suchá, jemně sametově vločkatá, příjemně červenohnědá, pak okrově až skořicově hnědá, na okraji světlejší. Lupeny husté, široce až zúženě připojené ke třeni, bílé až krémové, na ostří někdy s červenohnědými skvrnami. Třeň válcovitý s mírně kyjovitou bází, bělavý, vláknitý, po otlačení hnědnoucí. Dužnina bílá. Chuť výrazně hořká, pach zatuchle moučný.

V jižních Čechách se vyskytuje dosti vzácně až roztroušeně: Byla nalezena jednak v suťových lesích v Blanském lese, jednak v bučinách na Třeboňsku a Hlubocku, ale také v kulturní smrčině na vápencovém podkladu na Strakonicku. Další místa výskytu lze předpokládat např. na strmých svazích říčních údolí.

Hygrophorus pudorinus – šťavnatka oranžová (ČS: EN)
Syn.: Hygrophorus abieticola

Ektomykorhizní symbiont jedle. Upřednostňuje vápnité půdy. Plodnice se objevují od září do listopadu, zpravidla v početných skupinách – pruzích až houfech.

Mají klobouk až 12 cm široký, v mládí polokulovitý, pak klenutý až ploše klenutý, ve středu většinou s nízkým širokým hrbolem; okraj výrazně a dlouho podvinutý, často krátce vroubkovaný. Pokožka klobouku za vlhka lepkavá, na středu ryšavě oranžová, k okraji růžově oranžová až pleťově růžová, na okraji v mládí bílá, později až šedavě krémová. Lupeny, v mládí bílé, pak bělavé, od okraje klobouku postupně nabíhající do růžově oranžové, krátce sbíhající na třeň. Třeň až 10 cm dlouhý a 3 cm tlustý, nahoře válcovitý, k bázi většinou rozšířený a vřetenovitě zakončený, nahoře suchý, bělavě až bledě pleťově zrnitý, níže trochu lepkavý, jemně bělavě až bledě pleťově vláknitě šupinkatý, od báze žlutě skvrnatějící. Dužnina bílá, od báze žloutnoucí, pod pokožkou klobouku s oranžovým nádechem. Vůně a chuť ± pryskyřičná.

V jižních Čechách byla nalezena na několika lokalitách v Pošumaví, na Vltavotýnsku a Strakonicku. Další místa výskytu lze předpokládat zejména v Pošumaví, v lesích se zastoupením jedle, především v oblastech s vápnitými půdami.

Hygrophorus latitabundus – šťavnatka hnědobílá (ČS: CR)

Vzácný vápnomilný druh tvořící ektomykorhizy s borovicemi se dvěma jehlicemi ve svazku (v České republice hlavně s domácí borovicí lesní, popř. s nepůvodní borovicí černou). Plodnice vyrůstají od září až do zámrazu.

Jsou dosti statné a nápadně slizké. Klobouk je až 12 cm široký, zprvu polokulovitý, později plochý až nálevkovitý. Pokožka klobouku je velmi slizká, olivově hnědá, na středu až černohnědá, stářím blednoucí. Lupeny jsou bělavé, tlusté, široce připojené ke třeni. Výtrusný prach bílý. Třeň, až 10 cm dlouhý a 3,5 cm tlustý, je válcovitý až vřetenovitý, nad sliznatým páskem v horní části bílý, jemně vločkatý, níže vláknitý, hnědoolivově mramorovaný. Dužnina je bílá, vodnatá, s jemně aromatickou vůní a mírnou chutí.

Houba roste spíše na bazických podložích v nižších polohách v@nbsp;lesostepních borech a jim podobných stanovištích, ale také pod solitérními borovicemi na člověkem ovlivněných místech, v České republice zejména v Českém středohoří, Českém krasu, a Bílých Karpatech. Z jižních Čech dosud není známa. Mohla by tu se vyskytovat pod borovicemi v rozvolněných porostech, lesních okrajích ale i v intravilánech v oblastech s vápencovým podložím.

Hygrocybe colemanniana – voskovka Colemannova (ČS: CR)
Syn.: Cuphophyllus colemannianus

Luční druh s nejasným trofismem. Vyskytuje se na loukách, sušších trávnících a lesních okrajích na bazických podložích. Plodnice vyrůstají v říjnu a listopadu, většinou pospolitě.

Mají klobouk až 4 cm široký, v mládí kuželovitý až zvonovitý, později rozprostřený s tupým hrbolem, ve stáří se zvednutým zvlněným okrajem. Pokožka klobouku načervenale hnědá až šedohnědá, při okraji bledší, za vlhka lepkavá, na okraji prosvítavě čárkovaná. Lupeny řídké, tlusté, hojně příčně pospojované, v mládí bělavé, později bledě šedohnědavé, sbíhající na třeň. Výtrusný prach bílý. Třeň válcovitý, až 7 cm dlouhý a 0,7 cm tlustý, bílý až šedobělavý, suchý, vláknitý, v dospělosti dutý. Dužnina tenká, bělavá až bledě šedohnědavá. Vůně nevýrazná, chuť mírná.

V České republice velmi vzácný druh, v jižních Čechách dosud nalezený jen v NPR Vyšenské kopce na Českokrumlovsku. Možná roste i na některých dalších lokalitách s vápencovým podložím, nejspíše v Pošumaví.

Clitocybe inornata – strmělka nezdobná (ČS: CR)
Syn.: Atractosporocybe inornata

Vápnomilný terestrický saprotrof rostoucí v lesích na opadu jehličnatých i listnatých dřevin. Plodnice se objevují od srpna do listopadu, zpravidla pospolitě.

Klobouk až 10 cm široký, zprvu klenutý, na okraji dlouho podvinutý, později plochý až prohloubený se zvlněným a vroubkovaným okrajem. Pokožka klobouku za vlhka šedobéžová až světle šedohnědá s šedobílým okrajem, bíle plstnatě ojíněná, často s tmavšími vodnatými skvrnami, později často mramorovaná (v důsledku nepravidelně mizejícího ojínění), za sucha špinavě žlutavá. Lupeny šedohnědé, široce připojené ke třeni až krátce sbíhavé. Třeň válcovitý až naznačeně kyjovitý, až 8 cm dlouhý a 2 cm tlustý, zbarvený podobně jako klobouk, vláknitý, bíle plstnatý, na bázi s provazci podhoubí. Dužnina bělavá. Pach nepříjemný, zatuchlý, chuť mírná, ale nepříjemná.

V jižních Čechách je velmi vzácná: Dlouhodobě se vyskytuje v NPR Vyšenské kopce na Českokrumlovsku, kromě toho existuje historický nález z okolí Putimi. Mohla by růst na dalších místech v oblastech, kde je vápencové podloží.

Hypholoma ericaeum – třepenitka vřesová

Terestrický saprotrof rostoucí na rašeliništích, vřesovištích a podobných světlých stanovištích na kyselých, živinami chudých substrátech. Plodnice se objevují v září a v říjnu, obvykle pospolitě.

Mají klobouk až 4 cm široký, v mládí polokulovitý, později klenutý. Pokožka klobouku je mastná, za vlhka rezavě až kaštanově hnědá, hygrofánní, za sucha okrově až slámově žlutá. Lupeny v mládí bledě hnědošedavé s bělavým ostřím, brzy tmavěji skvrnité, v dospělosti nachově černohnědé od uvolňujících se dozrálých výtrusů. Třeň válcovitý, až 12 cm dlouhý a 0,4 cm tlustý, bledě žlutohnědavý, v horní části bělavě vločkatý. Dužnina tenká, žlutohnědavá. Vůně nevýrazná, chuť ± nahořklá.

Velmi vzácný druh třepenitky, v jižních Čechách známý jen z okolí Borovan a Staňkova na Třeboňsku, kde roste na člověkem vytvořených vřesoviště připomínajících světlých písčitých stanovištích uvnitř komplexů jehličnatých, převážně borových lesů.

Hydropus scabripes – ronivka drsnonohá
Syn.: Mycopan scabripes

Saprotrof rostoucí v opadu, popř. na zetlelém dřevě v listnatých a smíšených lesích na humózních půdách. Plodnice vyrůstají v říjnu a listopadu, zpravidla ve skupinách.

Mají klobouk až 4 cm široký, v mládí tupě kuželovitý, pak klenutý až rozprostřený s širokým hrbolem, od okraje až ke středu rýhovaný. Pokožka klobouku za vlhka tmavě šedohnědá, hygrofánní, hladká až jemně šupinkatá, v mládí bělavě ojíněná. Lupeny šedavé, na ostří bělavé, poměrně tlusté, často hojně příčně pospojované, zúženě připojené ke třeni až zoubkem sbíhavé. Třeň až 8 cm dlouhý a 6 mm tlustý, bělavý až šedobělavý, šedohnědě zrnéčkatý až šupinkatý. Dužnina křehká, vodnatě bělavá až hnědošedavá. Vůně nasládlá, chuť mírná.

Vzácný druh preferující přirozená a přírodě blízká stanoviště, zejména bučiny a suťové lesy. V jižních Čechách byl nalezen jak v pahorkatině (rezervace Bukové kopce na Třeboňsku a Libochovka na Hlubocku), tak v horském stupni (Žofínský prales, Boubínský prales). Eventuální další místa výskytu se mohou nacházet na podobných lokalitách.

Musumecia vermicularis – strmělka hlinomilná

Terestrický saprotrof rostoucí zpravidla na holé zemi na narušených místech (erodované okraje v terénu zařízlých cest, břehy potoků, odhalená místa po vývratech stromů atp.) v listnatých a smíšených lesích. Druh teprve nedávno objevený pro vědu. Plodnice se objevují od září do listopadu, často v malých trsech či shlucích.

Mají klobouk až 7 cm široký, zprvu klenutý, brzy rozprostřený s prohloubeným středem až nálevkovitý, ve stáří na okraji často zprohýbaný. Pokožka klobouku je v mládí tmavohnědá až šedočerná, jemně plstnatá, bělavě ojíněná, nehygrofánní, později olysávající a blednoucí do šedohnědé (někdy s bledšími kruhy), při okraji klobouku až bělavé. Lupeny v mládí šedohnědé, později žlutavé až krémové, sbíhající na třeň, v jeho blízkosti hojně vidlené. Výtrusný prach bělavý. Třeň ± válcovitý, až 8 cm dlouhý a 8 mm tlustý, často s hlízovitě ztluštělou bází, bělavý, jemně vločkatý, na bázi s nápadnými bílými rhizoidy, v dospělosti dutý.

Význačná nehygrofánním šedavým kloboukem, kořínky na bázi plodnice a přítomností vztyčených terminálních elementů v pokožce klobouku, připomínajících pileocystidy. Pach nevýrazný až slabě aromatický (nikoli moučný).

Nepříliš hojný druh, pravděpodobně upřednostňující přirozené a přírodě blízké lesní porosty. V jižních Čechách byl nalezen na několika málo lokalitách, většinou v bučinách nebo smíšených lesích s bukem, od pahorkatiny po horský stupeň. Většina jeho známých míst výskytu v jižních Čechách se nachází v maloplošných zvláště chráněných územích.

Mycena fagetorum – helmovka buková

Terestrický saprotrof rostoucí na spadaném tlejícím listí buku. Vyskytuje se v květnatých bučinách, přičemž pravděpodobně preferuje přirozené a přírodě blízké porosty. Plodnice se objevují od září do listopadu, obvykle pospolitě.

Mají klobouk až 3 cm široký, v mládí kuželovitý, pak klenutý až rozprostřený s hrbolkem, až do ¾ poloměru průsvitně rýhovaný, s okrajem rovným, ve stáří ± zdviženým. Pokožka šedá až šedohnědá, uprostřed tmavší, hygrofánní, lysá, za vlhka lepkavá. Lupeny dosti husté, bělavé až šedavé, široce připojené ke třeni až zoubkem sbíhavé. Třeň rourkovitý, pružný, šedý, lysý, jen na bázi bíle ochlupený. Dužnina šedavá, tenká. Pach a chuť slabě moučné.

Dosti vzácný druh, v České republice nalézaný většinou v přirozených porostech ve vyšších polohách. V jižních Čechách je znám z několika lokalit na Šumavě, z Žofínského pralesa v Novohradských horách, rezervace Bukové kopce na Třeboňsku, ale také z fragmentu květnaté bučiny na Táborsku. Je třeba po něm pátrat na podobných místech v letech příznivých pro fruktifikaci pozdně podzimních druhů hub.

K realizaci této stránky svými obrázky hub laskavě přispěli: Jozef Hlásek, Martin Kříž, Václav Janda, Jiří Souček, Pavel Špinar, Vladimír Pravda, Jiří Burel, Jan Blažej. Jméno autora se zobrazí po najetí kurzoru na snímek.