Hledejte v jižních Čechách…

Butyriboletus fechtneri – hřib Fechtnerův (ČS: EN)
Syn.: Boletus fechtneri

Ve střední Evropě poměrně vzácný teplomilný hřib preferující vápnité půdy. Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích s hájovou květenou i mimo les, je mykorhizním symbiontem buku, dubů a lip, vzácněji jiných listnatých stromů. Plodnice vyrůstají od června do září.

Jsou dosti statné, ale barevně nepříliš nápadné. Klobouk je až 15 cm široký, jeho pokožka je zprvu bělavě až stříbřitě plstnatá, později, zejména za deštivého počasí, olysávající do šedě až okrově hnědé. Rourky včetně pórů jsou žluté, později žlutoolivové, otlačením modrozelenající. Třeň v mládí břichatý, v dospělosti kyjovitý až válcovitý, v horní části žlutý, zdobený žlutou síťkou, v dolní polovině často s růžově červenou zónou, na bázi hnědavý, otlačením modrající. Dužnina bledožlutá, v bázi třeně červenavá, nad rourkami modrající. Chuť mírná.

Tento teplomilný hřib je v jižních Čechách v současnosti znám jen z několika mikrolokalit v listnatých porostech na vápencovém podloží v okolí Českého Krumlova. V ostatních částech České republiky roste v listnatých lesích v teplejších oblastech, zejména v Českém krasu, v Polabí a na jižní Moravě. Potenciál k jeho šíření v jižních Čechách jistě existuje, zejména díky oteplování klimatu. Překážkou však může být pokračující eutrofizace vhodných stanovišť.

Hemileccinum depilatum – hřib skvrnitý (ČS: VU)
Syn.: Boletus depilatus

Teplomilný hřib rostoucí v listnatých lesích i mimo les na vápnitých půdách. Je ektomykorhizním symbiontem lísky, habru a lip. Typicky letní hřib, jenž tvoří plodnice od června do září.

Ve své typické podobě je hřib skvrnitý typický svým nerovným (důlkatým), ± dvoubarevným, až 15 cm širokým kloboukem. Pokožka klobouku je v mládí sametová, žlutohnědá až sytě hnědá, v důlcích obvykle tmavší, za suchého počasí a stářím blednoucí do šedohnědavé. Rourky včetně pórů žluté, v dospělosti žlutoolivové. Třeň válcovitý až vřetenovitý, často se zahrocenou kořenující bází, nahoře světle žlutý, žlutavě vločkatý, níže často s červenavým páskem, vláknitý, někdy až žebernatý a na povrchu podélně rozpukávající, na bázi nahnědlý. Dužnina bělavá až nažloutlá, v bázi třeně okrově žlutá, ve třeni místy červenající. Pach v bázi třeně po fenolu, zavadající plodnice mají vůni po kumarinu. Chuť mírná.

V České republice je rozšířen zejména v Českém krasu a na jižní Moravě. V jižních Čechách je znám z arboreta Botanické zahrady při VOŠ a SZeŠ v Táboře, z NPR Vyšenské kopce u Českého Krumlova a z okolí Purkarce na Hlubocku. Další místa jeho výskytu v jižních Čechách lze očekávat jednak v parcích v pahorkatině, jednak v teplých lesích a křovinách na bazickém podloží.

Lactarius flavidus – ryzec žlutavý

Vápnomilný druh rostoucí v teplých listnatých a smíšených lesích, kde tvoří ektomykorhizní symbiózu s lískou, habrem a dalšími listnatými dřevinami. Plodnice vyrůstají od července do října.

Jsou zbarveny v bledě žlutých tónech. Klobouk až 8 cm široký, zprvu ploše klenutý, později plochý, uprostřed prohloubený, s okrajem dlouho podvinutým, lysým, v dospělosti často nevýrazně vroubkovaným. Pokožka klobouku citronově, slámově až špinavě okrově žlutá, s ± soustředně uspořádanými tmavšími ďubkami, poraněním tmavě fialovějící, lysá, lepkavá. Lupeny dosti husté, krátce sbíhavé, bělavé až krémové, po poranění účinkem výronu bílého palčivého mléka nabíhající do sytě fialové až hnědofialové. Třeň válcovitý nebo k bázi zúžený, často stlačený až žebernatý, bledě až okrově žlutý, tmavěji ďubkatý, v mládí bíle ojíněný, otlačením fialovějící, lysý, lepkavý, brzy dutý. Dužnina brzy křehká, bílá, na řezu po chvíli nabíhající do fialova. Chuť nahořklá, trpká.

V jižních Čechách je výskyt tohoto ryzce omezen na nepříliš rozlehlé enklávy listnatých lesů na vápencovém podloží. V současnosti je znám jen z několika lokalit na Českokrumlovsku a Hlubocku. S oteplováním klimatu by se počet jeho jihočeských lokalit mohl zvýšit, zůstává však limitovaný vazbou druhu na bazická podloží.

Russula amarissima – holubinka nejhořčejší

Teplomilný druh tvořící ektomykorhizy s duby, popř. jinými listnatými dřevinami. Plodnice se objevují v letních měsících.

Jsou nápadně robustní a pevné. Klobouk je až 18 cm široký, v mládí kulovitý, později ploše klenutý až plochý. Pokožka klobouku je rumělkově až karmínově červená, uprostřed někdy tmavší – hnědočervená, jindy v dospělosti odbarvená do hnědavě krémové, suchá, matná, neslupitelná. Lupeny husté, hojně příčně spojované, bělavé, posléze krémové, na ostří při okraji klobouku často červené. Výtrusný prach světle krémový.

Třeň až 10 cm dlouhý a 3,5 cm široký, válcovitý, někdy na bázi rozšířený, bílý, zpravidla na jedné straně s červeným nádechem, od báze hnědnoucí. Dužnina pevná, bílá, pod pokožkou klobouku růžově červená. Vůně slabě ovocná, chuť velmi hořká.

V České republice i jinde v Evropě všeobecně vzácný druh. V minulosti byla nalezena v blízkém okolí Brna a v poslední době i v jižních Čechách – na několika málo lokalitách na Českokrumlovsku a Vltavotýnsku, vesměs ve světlých porostech listnáčů na vápencovém podloží.

Hygrocybe helobia – voskovka bažinná (ČS: DD)

Vlhkomilný druh rostoucí na vlhkých až rašelinných loukách a přechodových rašeliništích. Plodnice se objevují od června do října.

Klobouk, ploše klenutý, později na temeni vmáčklý a na okraji zvlněný a prosvítavě čárkovaný, je až 2,5 cm široký. Pokožka klobouku je suchá, oranžově až šarlatově hnědá, stářím blednoucí do kalně oranžové, zpravidla alespoň na temeni drobně šupinkatá. Lupeny oranžově červené, žlutooranžové až bledě lososové s bledším ostřím, tlusté, břichaté, široce připojené ke třeni až zoubkem sbíhavé. Třeň ± válcovitý, suchý, podobně zbarvený jako klobouk. Dužnina velmi křehká, po odležení v krabičce často s česnekovým pachem.

V České republice byla tato vzácná voskovka nalezena na několika rašelinných loukách a přechodových rašeliništích v jihozápadní části Českomoravské vrchoviny, mj. na Jindřichohradecku. Další nálezy pocházejí z Českého lesa, Krkonoš a Moravskoslezských Beskyd.

Lactarius evosmus – ryzec jablečný (ČS: CR)

Teplomilný a vápnomilný druh ryzce tvořící ektomykorhizy s topolem osikou, vzácněji s jinými listnáči (duby, vrby…). Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích. Plodnice tvoří od července do října.

Jsou dosti velké, ale zbarvením spíše nenápadné. Klobouk je již od mládí nálevkovitý, až 16 cm široký, dlouho s podvinutým okrajem, krémový až žlutavý nebo vodnatě šedavý, nenápadně až velmi zřetelně tmavěji (okrově žlutě, šafránově, oranžově ryšavě nebo špinavě hnědě) hustě kruhatý, s lepkavým povrchem, lysý (jen v mládí na okraji krátce jemně pýřitý). Lupeny husté, v mládí bělavé až krémové, později s pleťovým nádechem, sbíhající na třeň. Třeň je až 7 cm dlouhý a 2,5 cm tlustý, někdy k bázi zúžený, jindy naopak rozšířený, bílý až bělavý, většinou bez ďubek. Ve stáří se povrch plodnic po poranění zbarvuje okrově oranžově až rezavě. Dužnina velmi pevná, bělavá, s kysele ovocnou vůní a palčivou chutí. Mléko bohaté, vodnatě bělavé, velmi palčivé.

Ryzec jablečný se vyskytuje v teplých oblastech České republiky: Znám je z Polabí a jižní Moravy; v jižních Čechách byl nalezen v NPR Vyšenské kopce na Českokrumlovsku. Mohl by se vyskytovat i na jiných jihočeských lokalitách s vápencovým podložím, zejména na níže položeném Českobudějovicku, ale také na Strakonicku nebo Chýnovsku, zejména na rozvolněných lesních okrajích a v remízcích.

Phaeogalera stagnina – čepičatka bažinná (ČS: EN)

Saproparazit rostoucí ve zvodnělých kobercích rašeliníků (vzácněji v porostech jiných vlhkomilných mechů) na různých typech rašelinišť, v rašelinných lesích a podmáčených smrčinách. Plodnice se objevují od července do září.

Klobouk je nanejvýš 2,5 cm široký, v mládí tupě kuželovitý, nakonec rozprostřený. Pokožka klobouku je mastná až lepkavá, červenohnědá, hygrofánní, od okraje klobouku ± krátce prosvítavě čárkovaná. Na okraji klobouku jsou alespoň v mládí patrné zbytky bílého vela. Lupeny okrově hnědé až šedohnědé s bledším ostřím, široce připojené ke třeni. Výtrusný prach tmavohnědý. Třeň zpravidla nápadně dlouhý (nezřídka až 15 cm), štíhle válcovitý, někdy s mírně rozšířenou bází, v horní části červenohnědý, zdobený bílými útržky vela, vzácně s náznakem velového pásku, v dolní části až tmavohnědý. Dužnina křehká, vodnatá, bez nápadné vůně a chuti.

V České republice je většina známých lokalit v podhorském a horském stupni, nejvíce jich je na rašeliništích Českomoravské vrchoviny. V jižních Čechách byla čepičatka bažinná nalezena v Novohradských horách (NPR Žofínský prales, okolí Pohoří na Šumavě), v okolí Volar na Šumavě, ale také v níže položené NPR Velký a Malý Tisý v CHKO Třeboňsko, a dokonce v EVL Blana poblíž Hluboké nad Vltavou.

Rhodocybe fallax – rudoušek klamný
Syn.: Lulesia fallax, Clitocella fallax

Vzácný saprotrofní druh rostoucí v lesích, křovinách, parcích (většinou v opadu listnáčů), loukách a také na písečných dunách, zpravidla na slabě ovápněných substrátech. Plodnice, vyrůstající obvykle v malých trsech pospolitě, v pruzích až kruzích, se objevují od července do října.

Klobouk je až 5 cm široký, zprvu káčovitý, pak ploše klenutý až rozprostřený, často s přetrvávajícím hrbolem, nebo naopak uprostřed vmáčklý, s okrajem v mládí podehnutým, v dospělosti tenkým, zpravidla zvlněným. Pokožka klobouku v mládí čistě bílá, suchá, matná, jemně plstnatá, později od středu krémová, jemně koncentricky rozpraskávající. Lupeny v mládí bělavé, později slámové, v dospělosti pleťově okrové, nízké, sbíhající na třeň. Výtrusný prach narůžověle žlutookrový. Třeň až 6 cm dlouhý a 7 mm široký, nepravidelně válcovitý, na bázi obvykle rozšířený a porostlý bílou bazální plstí, v mládí bílý, v dospělosti krémový až slámový, v dospělosti ± dutý. Dužnina bělavá, se slabou moučnou vůní a hořkou chutí.

Rudoušek klamný byl v České republice nalezen na několika lokalitách v severozápadní části Čech, v jižních Čechách je znám z Pískovny u Dračice (prudký písečný svah s řídkým náletem vrb) a z údolí Lužnice pod Táborem (zřícenina hradu s porostem lípy, javoru a smrku). Vzhledem ke své patrně široké ekologické amplitudě a vzácnosti lze těžko odhadnout, na jakých dalších jihočeských lokalitách se vyskytuje. Každopádně je záhodno věnovat pozornost nálezům hub vzhledu bílých strmělek, rostoucích v pruzích či kruzích.

K realizaci této stránky svými obrázky hub laskavě přispěli: Jozef Hlásek, Vladimír Pravda, Jiří Burel, Tomáš Papoušek, Jan Blažej, Martin Kříž, Ryszard Rutkowski, Martina Vašutová, Jiří Novotný, Jiří Souček a Václav Janda. Jméno autora se zobrazí po najetí kurzoru na snímek.