Hledejte v jižních Čechách…

Stropharia hornemannii – límcovka očesaná (ČS: EN)

Lignikolní saprotrof rostoucí na tlejícím až zetlelém dřevu (a v jeho blízkosti) smrku, buku, břízy, popř. jiných dřevin. Preferuje vlhké, přirozené nebo přírodě blízké lesní porosty v podhorském a horském stupni, na kyselých podložích. Plodnice, dosti nápadné, tvoří zpravidla v září a říjnu. Často vyrůstají ve skupinách.

Klobouk až 15 cm široký, v mládí tupě kuželovitý až polokulovitý, pak široce zvonovitý až ploše klenutý s nízkým hrbolem, bělavý, žlutavě okrový až nahnědlý, někdy s šedofialovým nádechem, na okraji s bílými útržky vela. Lupeny v mládí bělavé, pak béžově, nakonec až fialově šedé od dozrálých výtrusů, široce nebo zoubkem připojené ke třeni. Třeň válcovitý, k bázi často zúžený, až 20 cm dlouhý a 2 cm tlustý, s blanitým, svrchu rýhovaným prstenem, nad ním bílý, hladký, pod ním v mládí bělavý, později žlutavý až hnědavý, plstnatě šupinatý. Dužnina pevná, bílá, vůně nenápadná, chuť jemně oříšková.

V České republice dosti vzácný druh. V jižních Čechách byla límcovka očesaná nalezena na Šumavě, v Novohradském podhůří, na Třeboňsku a Českomoravské vrchovině, vesměs v rašelinných lesích a podmáčených smrčinách. Na takovýchto stanovištích a v těchto oblastech lze předpokládat její další místa výskytu.

Gyrodon lividus – podloubník siný (ČS: VU)

Mykorhizní symbiont olší rostoucí ve vlhkých olšinách a lužních lesích. Preferuje neutrální až slabě bazické jílovité půdy a přirozené a přírodě blízké bažinaté porosty s vodotečemi. Vyskytuje se od nížin až po nižší horský stupeň. Plodnice vyrůstají často ve skupinách někdy i ve srostlicích, objevují se od července do října.

Klobouk je až 15 cm široký, v mládí polokulovitý, někdy s hrbolem, pak ploše klenutý, v dospělosti poduškovitý, ± zprohýbaný, někdy mírně vmáčklý. Pokožka klobouku v mládí plstnatá, šedavě krémová až slámově žlutá, hnědavě vrostle vláknitá, pak lysá, žlutohnědavá, otlačením hnědnoucí, za vlhka lepkavá. Rourky až 5 mm vysoké, sbíhavé, v mládí bledě, pak živěji žluté, nakonec olivové, ústí rourek v mládí drobná, v dospělosti velká, protažená, poraněním modrající, pak hnědnoucí. Třeň válcovitý, k bázi ztenčený, někdy výstředný, až 10 cm dlouhý a 2 cm tlustý, zbarvený podobně jako klobouk, poraněním červenohnědnoucí. Dužnina měkká, bělavá až žlutavá, v bázi třeně načervenale hnědá. Vůně nakyslá, chuť mírná.

V České republice je nejvíce známých lokalit v Polabí a v Karpatské oblasti. V jižních Čechách je podloubník siný velmi vzácný, před lety byl sbírán v okolí Tábora a Hluboké nad Vltavou, nedávno byl nalezen v Novohradském podhůří. Další, dosud neznámá místa výskytu se mohou nacházet v přípotočních olšinách v oblastech s vápencovými čočkami, např. v podhůří Šumavy.

Lactarius spinosulus – ryzec osténkatý (ČS: EN)

Ektomykorhizní symbiont bříz rostoucí v lesích, s oblibou na jejich okrajích, ale také mimo les – v parcích apod. Preferuje vápnité půdy. Plodnice se objevují od srpna do října, zpravidla ve skupinách.

Klobouk až 6 cm široký, prohloubený až nálevkovitý, někdy s hrbolem, na okraji podvinutý, osténkatě šupinkatý. Pokožka masově až živě karmínově červená, ojíněná, kromě temena sametová až paprsčitě šupinkatá, někdy s jedním nebo několika kruhy. Lupeny nízké, krémové až narůžovělé, při okraji klobouku ± vínově nadechlé, sbíhající na třeň. Výtrusný prach světle pleťově okrový. Třeň k bázi i k vrcholu zúžený, až 6 cm dlouhý a 1,2 cm tlustý, často nepravidelně smáčklý a hrbolatý, ± jako klobouk zbarvený, ojíněný, lysý. Dužnina křehká, bělavá až narůžovělá. Pach slabě ovocný, chuť mírná, po chvíli nahořklá. Mléko bílé, po poranění na lupenech zanechávající hnědozelenavé skvrny, po chvíli lehce palčivé.

V jižních Čechách je tento nehojný ryzec znám zejména z oblastí s vápencovým podložím (Pošumaví – Českokrumlovsko, Chýnovsko), nalezen byl také v blízkém okolí Č. Budějovic. V posledních letech počet jeho jihočeských lokalit narůstá, další by se mohly nacházet např. na Prachaticku, Volyňsku nebo Vimpersku, třeba v náletových porostech v opuštěných vápencových lomech a jejich okolí…

Inocybe hystrix – vláknice štětinatá (ČS: CR)

Ektomykorhizní symbiont smrku, buku, snad i jiných dřevin, rostoucí většinou v přirozených nebo přírodě blízkých lesích vyšších poloh na humózních nebo vápnitých půdách na vlhkých místech, s oblibou na březích potůčků či občasných vodotečí. Plodnice vyrůstají od srpna do října.

Klobouk nanejvýš 5 cm široký, v mládí polokulovitý, pak klenutý až plochý, s okrajem dlouho podehnutým, ověšeným vlákny vela. Pokožka na bledě okrovém podkladu hnědě nebo šedohnědě drsně šupinatá – na temeni ježatě, při okraji přitiskle. Lupeny v mládí bělavé až našedlé s bíle brvitým ostřím, v dospělosti od dozrálých výtrusů naolivověle šedohnědé. Třeň až 6 cm dlouhý a 0,6 cm tlustý, válcovitý, někdy k bázi zúžený, světle hnědý, v dolní části (pod úrovní připojení bělavé kortiny) hustě tmavohnědě ± odstále šupinkatý. Dužnina bělavá, v kůře třeně okrově hnědá. Pach slabě zemitý, chuť mírná, ale nepříjemná.

V jižních Čechách (ale i jinde v ČR) je tato vláknice velmi vzácná. Byla nalezena v Boubínském pralese a v Žofínském pralese. Další místa jejího výskytu se pravděpodobně budou nacházet rovněž na Šumavě a v Novohradských horách, popř. v jejich podhůří, zejména v oblastech pramenišť a v lesích protkaných potůčky.

Craterellus lutescens – liška žlutavá (ČS: NT)
Syn.: Cantharellus aurora

Ektomykorhizní symbiont smrku, borovice, jedle, buku i dalších dřevin rostoucí v různých typech lesů na kyselých, neutrálních i bazických podložích, velmi vlhkých i poměrně suchých, od stupně pahorkatiny po horský stupeň. Plodnice se vytvářejí od srpna do října. Vyrůstají zpravidla v početných hustých skupinách.

Klobouk je až 6 cm široký, okrouhlý, vmáčklý až nálevkovitý, na okraji zvlněný až kadeřavý, tence masitý, vrostle paprsčitě vláknitý, okrově hnědý až tmavohnědý. Hymenofor je téměř hladký, vrásčitý nebo jen nízce a řídce lištovitý, dlouze sbíhavý, zbarvený jako třeň. Třeň je až 8 cm dlouhý a 1,5 cm tlustý, nepravidelně válcovitý, často smáčklý, dutý, zlatožlutý, oranžově žlutý až masově růžový. Dužnina krémová až žlutooranžová, s nevýraznou vůní a mírnou chutí.

V jižních Čechách je dosud známo jen několik málo lokalit, většinou se jedná o bory či smrko-borové lesy s borůvkou. Byla tu však nalezena také v rašelinné olšině nebo ve válečkovém boru na vápenci. Další lokality lišky žlutavé v jižních Čechách lze obtížně předpovídat vzhledem k jejím nejasným ekologickým nárokům.

Xerula melanotricha – slizečka chlupatá (Vyhl. č. 395/92 Sb.: kriticky ohrožený druh; ČS: EN)

Lignikolní saprotrof rostoucí na zetlelých kořenech a pahýlech či pařezech jedle, výjimečně smrku v jehličnatých a smíšených lesích. Preferuje přirozené a přírodě blízké lesní porosty na vápnitých půdách (jedlobučiny, suťové lesy). Je rozšířena od pahorkatiny po nižší horský stupeň. Plodnice se objevují od července do října.

Klobouk až 6 cm široký, nízce kuželovitý až klenutý s podvinutým okrajem, brzy rozprostřený, někdy uprostřed vmáčklý kolem širokého hrbolu. Pokožka klobouku je v mládí čokoládově až červenavě tmavohnědá, postupně (většinou od středu klobouku) blednoucí do šedohnědé či okrově hnědé (v dospělosti někdy zřetelně dvoubarvá), řídce pokrytá vztyčenými tmavohnědými chlupy, jež přesahují okraj klobouku. Lupeny bílé, voskovité, zúženě připojené ke třeni. Třeň až 15 cm dlouhý, kořenující, v nadzemní části ± válcovitý, v podzemní rozšířený a k bázi zahrocený, často zahnutý či pokroucený, podobně zbarvený jako klobouk a rovněž řídce pokrytý vztyčenými tmavohnědými chlupy. Dužnina bělavá, nevýrazné vůně a mírné chuti.

V jižních Čechách byla slizečka chlupatá nalezena jak na jedlovém, tak na smrkovém dřevu. Známé lokality jsou v suťových lesích, jedlobučině i v hospodářských lesích s dominancí smrku. Byla zaznamenána na Táborsku, na Strakonicku a v podhůří Šumavy. Další místa výskytu je třeba hledat v lesích se starými jedlemi na humózních a vápnitých půdách.

Hygrophorus camarophyllus – šťavnatka kozí (ČS: CR)

Ektomykorhizní symbiont smrku a borovic rostoucí ve vlhkých jehličnatých a smíšených lesích vyšších poloh na kyselých půdách, často v kobercích mechů. Plodnice vyrůstají od srpna do října.

Klobouk je až 10 cm široký, zprvu klenutý, brzy rozprostřený, nakonec zpravidla vmáčklý, někdy s nízkým tupým hrbolem. Pokožka klobouku matná, suchá, tmavohnědá, šedohnědá až černohnědá, vrostle paprsčitě vláknitá. Lupeny v mládí bílé, později našedlé, sbíhavé. Třeň až 8 cm dlouhý a 1,5 cm tlustý, ± válcovitý, často ohnutý, suchý, vrostle vláknitý, hnědý, na bázi bělavý. Dužnina bílá, po pokožkou šedavá, slabě medově vonná s mírnou chutí.

Velmi vzácný druh, v ČR známý zejména z podhorských a horských lesů. V jižních Čechách byl nalezen na Šumavě, v Novohradských horách a také na Táborsku. Další místa výskytu by se mohla nacházet opět na Šumavě a v Novohradských horách, v jejich podhůří, popř. v oblastech rašelinišť v Třeboňské pánvi.

Hygrophorus poetarum – šťavnatka básnická (ČS: CR)

Ektomykorhizní symbiont buku rostoucí v listnatých a smíšených lesích, zejména v bučinách na humózních a vápnitých půdách. Druh s nápadně velkými a kompaktními plodnicemi, které vyrůstají od srpna do října, zpravidla ve skupinách.

Klobouk je až 15 cm široký, zprvu polokulovitý, později klenutý až rozprostřený, s dlouho podvinutým okrajem. Pokožka klobouku, matná, jemně plstnatá, za vlhka lepkavá, je bělavá s lososovým nádechem, na temeni až oranžová, na okraji bílá. Lupeny tlusté, nízké, řídké, bělavé až lehce narůžovělé, široce připojené až sbíhající na třeň. Třeň až 10 cm dlouhý a 2,5 cm tlustý, k bázi se zužující, narůžověle bělavý až krémový, vláknitý, pod kloboukem slzící. Dužnina bílá, pod pokožkou ± narůžovělá, příjemně sladce parfémově vonná.

Velmi vzácný druh. Většina lokalit v ČR je na Moravě, v lesích nižších poloh. V jižních Čechách byla tato šťavnatka nalezena pouze jednou, a to v květnaté bučině na Třeboňsku.

Psathyrella caput-medusae – křehutka hlava Medusina (ČS: EN)
Syn.: Psathyrella jerdonii

Lignikolní saprotrof rostoucí v jehličnatých a smíšených lesích na padlých tlejících kmenech, pahýlech a pařezech smrku a borovic, výjimečně některých listnáčů. Plodnice, které vyrůstají zpravidla v trsech, se objevují od pozdního jara až do podzimu. Jsou velmi nápadné a v mládí dekorativní.

Klobouk, až 8 cm široký, je v mládí tupě kuželovitý, pak klenutý až ploše klenutý, někdy s širokým tupým hrbolem, v mládí pokrytý vrstvou odstávajících bílých až naolivověle žlutohnědých velových šupinek, které postupně odpadávají. Pokožka klobouku v mládí tmavohnědá, později šedohnědá až okrově hnědá, hygrofánní, od okraje prosvítavě čárkovaná. Lupeny bledě šedohnědé s bíle vločkatým ostřím, v dospělosti černohnědé od dozrálých výtrusů. Třeň až 10 cm dloudý a 1,2 cm tlustý, ± válcovitý, někdy směrem k bázi mírně rozšířený, jindy naopak zahrocený, nad bílým blanitým prstenem bílý, rýhovaný, jemně vločkatý, pod ním zdobený vzhůru odstávajícími šupinkami vela, v mládí bílými, později hnědnoucími a mizejícími. Dužnina bělavá, s nasládlou aromatickou vůní a nevýraznou chutí.

Všeobecně vzácný druh preferující lesy vyšších poloh. Třebaže je dřevožijný, nevyhýbá se hospodářským lesům, kde vyrůstá zpravidla na pařezech. V jižních Čechách (ale i v celé ČR) je dosud zaznamenáno velmi málo nálezů, v poslední době byl opakovaně nalezen v podhůří Šumavy, z dřívější doby je znám také ze Šumavy, Novohradského podhůří a Českomoravské vrchoviny. Vzhledem k nahodilosti výskytu lze obtížně odhadnout, na jakých dalších jihočeských lokalitách se tato křehutka vyskytuje.

K realizaci této stránky svými obrázky hub laskavě přispěli: Martin Kříž, Jiří Souček, Jozef Hlásek, Pavel Špinar, Vladimír Pravda, Jiří Burel, Jaromír Junek. Jméno autora se zobrazí po najetí kurzoru na snímek.