I houbařina má své taje!

text: Alexandr Jegorov
foto: Marek Brtník

Před lety existoval v Českém Krumlově aktivní mykologický kroužek. Byly doby, kdy se nejen scházel na vycházkách, ale také pořádal besedy o houbách pro veřejnost. Jeden takový večer – měl jsem tehdy hovořit o holubinkách – se sešlo kolem dvaceti zájemců dychtivých poznání. Bylo zvykem, že na takové schůzky houbaři přinášeli své úlovky na poradu a určení. Byly to bohužel většinou těžké chvíle pro přítomného mykologa, neboť zájemce většinou až tak nezajímalo samotné určení houby, nýbrž údaj, jestli se ona houba dá jíst. Něco takového pociťuje mnohý mykolog svým způsobem za znevážení krás přírody, a nese to nelibě.

Výklad o holubinkách vyžaduje dobrou přípravu přednášejícího, protože nejde jen o znalost druhů, ale o výstižný popis plodnic. Proto jsem věnoval přípravě značnou pozornost. Má příprava se však ukázala zbytečnou: do prvé řady si sedl starý sehnutý děda s tehdejším před 30 lety ještě ručním naslouchacím přístrojem. Na kolenou držel košíček plný hub. Je mým zvykem při besedách chodit i mezi posluchače a využívat jejich nálezy k výkladu. Zde však jsem ustrnul: košíček byl plný plodnic muchomůrky císařky! Její nález v okolí Českého Krumlova (děda jezdil na houby na kole, a dál by nedojel) byl nečekaným překvapením.

Je třeba zdůraznit, že tato muchomůrka císařka je natolik typická svými znaky - polokulovitým až vyklenutým, oranžově červeně zabarveným lesklým kloboukem, často bez zbytků plachetky, zlatožlutými lupeny, třeněm žluté barvy, vláknitě vločkatým, blanitým prstenem a bílou blanitou vakovitou pochvou, že záměna s jinými druhy rostoucími v Evropě není možná.

S posvátným pohledem jsem si houby prohlížel a snažil jsem se v rozrušení tuto krásnou houbu ukazovat ostatním a popisovat její znaky.

„Dědo, kde jste to našel?“ Pro jeho hluchotu jsme se hned nedomluvili, nicméně jsme se dohodli, že mne na dotyčnou lokalitu nazítří dovede. Bydlel v dnes již zaniklé hospůdce vedle mostu na Plešivec, Po zazvonění vyšla jeho stařičká manželka a oznámila, že dědovi není dobře, ať zajdeme zítra. Další den jsme se dozvěděli, že děda je v nemocnici, kde následujícího dne zemřel a odnesl si tak důležitou zvěst o této muchomůrce s sebou. Děda jezdil na houby na kole, a tak mohl navštěvovat jen širší okolí Českého Krumlova… Lokalita zůstala do dnešních dnů neznámá.

Výskyt muchomůrky císařky je v České republice až na nevelkou oblast na jižní Moravě velmi vzácný. V evropské mykologické literatuře se uvádí, že roste v teplomilných doubravách, popř. ve smíšených lesích v nejteplejších oblastech, většinou na kyselejších podložích. V západní a jižní Evropě roste také pod kaštanovníkem setým. Na Moravě byla zaznamenána i na lokalitách na vápencovém podloží.

Houba je známa tím, že bývala pochoutkou na dvoře římských císařů, kde její příprava podléhala přísným pravidlům a kontrole. Spočívala v několikadenním naložení do vína, pak – po příslušném okořenění – byla osmahnuta na oleji a zalévána masovým vývarem. A tak od té doby brouzdám po všech možných lokalitách v našem okrese s touhou ochutnat ten císařský recept…

Kulinární využití plodnic muchomůrky císařky nalezených v České republice je již samozřejmě pouhým zasněním, jedná se totiž o druh v České republice zvláště chráněný podle vyhlášky 395/1992 Sb. V jihoevropských zemích (např. v Itálii, Španělsku nebo Bulharsku) je císařka mnohem hojnější a někde je dokonce prodávána na trzích.